Štítek: Vincent

Ach, jak slibně zněla v zvukovodu ona představa závěrečné veselky na lodi! Jak slibně! Leč od prvního momentu nacházel jsem mnoho karambolů. Dostati se z DAMU na ono vzdálené místo zdálo se býti trestem. Povozem tramvajovým bylo nutno jet více než deset minut. A to jest nemilé. Byl jsem vystresován.

Podvečer páteční utápěl jsem v lihu, neb nebylo jiného východiska. Poté, co jsem frivolní Jiřině předal slovník spisovné češtiny, aby se konečně naučila správnému používání slov, zavedl jsem své kroky ku střeše DISKu. Opět. Objednal jsem si nápoj, jenž zove se Teleport.

Konec čtvrtečního dne byl věru prapodivný. Byl jsem znaven z večerů předešlých. Kolik bezesných nocí je člověk nucen během festivalu prožíti, než zemře zcela? Nepomohlo ani to, že jsem v redakci vypil všechno kafe, které mělo vystačiti až do konce Zlomvazu. Začínám pociťovat neblahé palpitace mého srdce. Můj hrtan zdá se býti z neustálého kouření ve stádiu rozpadu. Snad opravdu brzy ulehnu v hrob. Smutno mi je jak v hodině smrti. Tak teskno všude, kam zří zrak.

Středeční den se nachýlil ku večeru rychleji, než jsem myslil. Červ v mém srdci hlodal intenzivněji. Ach, pokud se tvé jsoucno vyskytlo na představení Červ v srdci člověka, jistě mi dáš za pravdu, můj drahý poutníče.

Do Prahy jsem přispěchal za časného kuropění. Nebesa byla tou dobou ještě mladá a zpěv ptactva nutil k pomyšlení, že jednoho dne zmizíme ze světa stejně tak jako oni. Snídal jsem klasicky – kafe, tři cigarety a existenční zmar.