Vincent Ofterdingen
Konec čtvrtečního dne byl věru prapodivný. Byl jsem znaven z večerů předešlých. Kolik bezesných nocí je člověk nucen během festivalu prožíti, než zemře zcela? Nepomohlo ani to, že jsem v redakci vypil všechno kafe, které mělo vystačiti až do konce Zlomvazu. Začínám pociťovat neblahé palpitace mého srdce. Můj hrtan zdá se býti z neustálého kouření ve stádiu rozpadu. Snad opravdu brzy ulehnu v hrob. Smutno mi je jak v hodině smrti. Tak teskno všude, kam zří zrak.
Zachtělo se mi psáti poesie. Víš, poutníče, oddati své bytí lyričnu jest údělem, který jsou schopni vykonat jen ti, kteří si dokáží přiznat svou jemnost, neb jsoucno básníkovo jest křehkým sklem, které je předurčeno k pádu. Odhodlaně jsem tedy usednul na střechu DISKu, neb z ní jsem mohl pozorovati mou novou múzu, ke které vzplanula má vášeň. Počal jsem psáti. Leč marná byla má snaha, neb vůkol mne nebyl rudý vřes, ale Slováci. Jsem si jist, že to byli herci. Hlasitost jejich projevů tomu neblaze nasvědčovala. Byl jsem tedy nucen oddat se poslechu slovenštiny. Jak hedvábný toť jazyk! Poetický, hladký, zvukomalebně květnatý jak roztoužená duše básníka. Je to krásný jazyk. Čučoriedka.
Doufal jsem, že květnatostí bude oplývati i koncert zpěvačky, jež se zove Kvietah. Uznej přec, drahý poutníče, že její jméno podobno jest jménu Květa. Vzpomenul jsem na Josefa Svatopluka Machara a jeho sbírku Zde by měly kvést růže. Neb opravdu – zde MĚLY kvést růže. Žádné však díky Kvietah nevykvetly. Jak tristní. Tento koncert mne donutil zahledět se do nitra své duše. Uzřel jsem jen touhu oběsiti se v provazišti divadla. Mé trápení by snad odstranila jen slečna Barešová. Leč neuzřel jsem ji. Odebral jsem se na střechu DISKu.
Vystoupiv na vrchol oné střechy, započal jsem kouřiti. Nebyl jsem sám, kdo podnikal té bohulibé činnosti, jež opájí mysl a přivádí do hrobu. Vedle mne se zjevil Ivo Kristián Kubák a jeho slimkové cigarety. Ten muž, jenž je zakladatelem divadelního souboru Tygr v tísni, vypadal nešťastně. Oplýval snad tísní i on? Chtěl jsem za ním dojíti a zeptati se jej, co trápí jeho duši. Neodhodlal jsem se. Pohlédl jsem však do jeho očí a uviděl v nich zmatení. Něco hledal. Zřejmě se snažil najít koncert skupiny Tygroo. Jenže ten se konal den před tím.
Doufal jsem, že tíseň čtvrteční noci umlčím inscenacemi pátečního dne. Proto jsem šel na Umlčané. Ach, jak jsem prohloupil! Jak ztuhlý, mrazný kraj nachází se v DISKu. Nemohl by tam někdo, prosím, přitopiti? Zima, jež se linula z klimatizačního zařízení mi zmrazila mysl. Možná, že to bylo i dobře, neboť inscenace, na které jsem pobýval, byla k smrti dlouhá. Opět jsem pomyslil na sebevraždu v provazišti. Jediným positivem oné inscenace byla střelba, jež donutila mé jsoucno rozpomenout se na souboj Oněgina s Lenským. Ach, kéž bych s sebou měl střelnou zbraň i já. Odebral jsem se vypíti absinth na bar. Mně je zde tak teskno.
Na baru jsem potkal ztělesnění devíti kruhů Dantova pekla. Potkal jsem Jiřinu. Co hůř, oddávala se koketerii s tou, k níž jsem vzplanul vášní. Do mé mysli se opět navrátil souboj Oněgina s Lenským. Proradná! Proradná ženština pekelné mysli. Jiřina v pekle hořící! Jsem s ní svázán neblahou osudovostí? Začal jsem lkát.
Jiřina je můj osud. Jiřina je můj osud.
Jiřina je všecko, co nenávidím dosud.
Jiřina není motýl. Jiřina je včela.
Jiřina je bomba hozená do kostela.
Jiřina je první a poslední můj hřích,
nepoznat Jiřinu, nelitoval bych.
Dante s Bohem se mi smějí na výsostech… Jsem ztělesněním elegií. Jdu si sepsat epitaf.
Mimochodem – nemá někdo z produkce k poskytnutí režné lano?