Kateřina Stündlová
Introverze a divadlo, jde tahle kombinace vůbec dohromady? Že se nejedná o jasné neslučitelné protiklady, ale pouze o jedno z možných nazírání na divadlo jinou perspektivou, dokazují tři studentky KALD DAMU v inscenaci Divadlo introvertů uvádí: *** nebo nevím.
Anotace upozorňuje velkým písmem na pravidlo, které trojice chce, aby se dodržovalo: netleskat při představení a ani po něm. Důležitost pokynů, jak se chovat při představení ale i obecně ve vztahu k introvertům účinkující dále několikrát formulují. Využívají k tomu různých vizuálních prostředků jako promítání sepsaných 12 kroků, jakými lze vztah introvert vs. extrovert ulehčit, nebo prostředků zvukových (pouštěné nahrávky). Jedním z bodů je i prosba, aby je nikdo nehodnotil – nebo alespoň ne přehnaně. Stejně jako nechválil. Hlavně ať všichni zůstanou v klidu, v bezpečí.
Zásady chování předkládají herečky divákům bez přehnaných gest, s poklidným tichým hlasem a plachými pohledy. Herecký projev vypadá spíš jako běžná každodenní komunikace s člověkem-introvertem. Krok, jakým se pohybují po jevišti, jako by ukazoval přání udržet si od ostatních dostatečný odstup. Není divu, v průběhu představení nás zavádí do velice osobních končin svých životů. Na scéně leží oblíbené předměty protagonistek. Rozehrávají s nimi drobné etudy, na které si svítí pouze stolními lampičkami. Komorní osvětlení a koberce obskládané uschovanými drobnostmi evokují pocit pobytu v pokojíčcích hereček. Ať už těch reálných nebo těch ukrytých v jejich introvertní duši.
Nahlížené osobní prostory účinkující lehce rozbíjí nahraným vyprávěním pohádek, které doplňují výrazným zvukovým doprovodem a minimalistickým rozpohybováním některých předmětů, které se zrovna nachází kolem nich. Výsledkem je perfektní, až harmonický soulad hudby a pomalých pohybů. Člověk si připadá jako na nějaké meditaci, kdy se má koncentrovat jen sám na sebe a na chvíli se zastavit. I to se po divákovi vyžaduje. Účinkující v jednom z pravidel hlásají: “Nemusíte ani dávat pozor, klidně si zavřete oči. Nejdůležitější zkrátka je, abychom se všichni cítili dobře.”
Části představení se odehrávají i mimo hlavní hrací prostor. Krátká etuda s maňásky vystupuje z místa, které vypadá trochu jako dětský bunkr. Látky v modrých tónech přes sebe a opětovná potřeba hereček schovat se divákovi co nejvíce ukazuje, že by se introverze opravdu neměla brát na lehkou váhu. Účinkující zmiňují i to, že silně vnímají symboliku barev. Modrou jako barvu klidu a záchytného bodu oproti nepříjemné dravé červené.
Poslední upozornění láká diváka do víceméně podobného prostoru, jehož průchod je také tvořen látkami rozvěšenými jako na prádelní šňůře. Trojice zůstává na jevišti, tiše existuje a vytváří hudební podkres divákům na cestu do jejich úplného nitra. Za závěsem z látek se divákům teprve otevírá celá „galerie“ věcí, které Johaně Bártové, Tereze Havlové a Anně Romanově dělají radost, nebo jsou s nimi minimálně bytostně spjaty. Kromě kouzelných předmětů opatřených osobitými komentáři na přiložených lístečcích zde nechybí ani hořkost spojená s nepochopením – fotografie, pod níž autorka napsala: „Toto je moje školka, skoro nejhorší místo, kde jsem studovala.“
Z představení jasně vystupuje křehkost, se kterou bychom měli počítat a měli ji mít na mysli, kdykoli se před námi objeví pozoruhodná introvertní povaha. Autorky splnily vše, co na začátku představení deklarovaly – nepřijde žádná katarze, možná se nestane vůbec nic. Jenže v tom „nic“, které necelou hodinu sledujeme, tkví mnohem víc než v inscenacích nabitých napětím. Při odchodu nám tvůrkyně nabízí kamínek jako dárek, pohlednice pro potěšení a ujištění, že až je potkáme a první pozdravíme (a přidáme třeba i úsměv), rozzáříme jim celý den!
Divadelní fakulta Akademie múzických umění v Praze, DISK – Johana Bártová, Anna Romanova, Tereza Havlová: Divadlo introvertů uvádí: *** nebo nevím. Režie, dramaturgie, scénografie Johana Bártová, Anna Romanova, Tereza Havlová. Premiéra 4. 3. 2022 v DISKu (psáno z derniéry 9. 6. 2022 v DISKu v rámci festivalu Zlomvaz).
Obratel také přinesl rozhovor s autorkami inscenace, který si můžete přečíst zde.
FOTO: Juan David Cevallos