Eliška Hankovcová
Možná jste se někdy ocitli v podobné situaci: hodina občanky na střední škole, podle osnov se měly probírat základy psychologie a nadšený učitel si pro zpestření výuky připravil pár osobnostních testů. Byl mezi nimi i takový, který určil, jste-li spíše introvert nebo extrovert. Pravděpodobně už jste tou dobou v podstatě věděli, kam na tomto spektru spadáte, takže test byl jen potvrzením tušeného. Po testu učitel popsal dobré a špatné vlastnosti obou pólů osobnostního spektra. A v tu chvíli to přišlo. Extroverti se dozvěděli, že oplývají plejádou úžasně pozitivních vlastností, že jsou energičtí, přátelští, zábavní, charismatičtí, zkrátka úplně cool lidi. A introverti pak jen smutně koukali na tabuli a doufali, že mezi jejich dobré vlastnosti přibude něco jiného než čtvrté synonymum slova přemýšlivý.
Bez ohledu na to, zda jste něco podobného zažili či ne, i výše popsaný scénář zapadá do vzorce běžného fungování naší společnosti. Vzorce, který současní psychologové popisují jako kult extroverze. Už Carl Jung, jenž ideu spektra introverze-extroverze rozpracoval, si všiml, že západní společnost favorizuje extroverty. Jednoduše kvůli jejich energičnosti a sociální obratnosti. Ve světě, jenž je založen na mezilidské interakci, má celkem logicky na vrch ten, kdo z takových interakcí čerpá energii. V dnešní době je kult extroverze posilován i toxickými ideály tzv. hustle culture (zaměření na konstantní vysoké pracovní nasazení), v rámci kterých je klidné a rozvážné plnění úkolů často vnímáno jako neproduktivita a lenost.
I v uměleckých sférách se mnohdy objeví názor, že pro pohyb v tomto prostředí se vyplatí být extrovertem. Tedy říká se, že je třeba mít „ostré lokty“, „hroší kůži“ nebo „se tolik neprožívat“. V překladu to v podstatě znamená oplývat spíše extrovertními vlastnostmi. Ale umění, takže i divadlo a samozřejmě i společnost, potřebuje introverty už jen proto, že poskytují jiný úhel pohledu. Ale předností, kterými mohou přispět nejen divadelní tvorbě, mají introverti nespočet. Schopnost empatie a vnímavého pozorování světa, díky níž se herci snáze vcítí do role (patří-li tedy mezi zastánce Stanislavského metody). Dramatici, dramaturgové i režiséři díky těmto schopnostem vytváří uvěřitelné postavy a vztahy na jevišti. Stálost introvertů zajistí, že pokud se do nějaké projektu ponoří, dotáhnou ho do konce a budou v něj upřímně věřit. Díky empatii a respektu k druhým jsou však orientováni nejen na výsledky práce, ale i na udržování vlídné atmosféry v kolektivu, což z nich dělá skvělé mediátory a diplomaty. Někoho takového potřebuje každý inscenační tým. Základní rozdíl mezi introverty a extroverty pak spočívá v tom, že první jmenovaní dobíjí baterky časem stráveným o samotě. Mají tak bohatý vnitřní svět a imaginaci, ze které mohou při umělecké tvorbě čerpat.
Zkrátka a dobře, introverti mohou nabídnout mnohem víc než stydlivou hloubavost, jak často bývá povrchně škatulkováno. Nezbývá, než se dlouhou oklikou vrátit k otřepanému – ale pravdivému – klišé, že každý člověk je jedinečný mix vlastností a povahových nuancí. A žádný test osobnosti (už vůbec ne ten vyplněný ve druháku na střední) ho nemůže plně postihnout.
V rámci festivalu Zlomvaz můžete do světa introvertů nahlédnout díky inscenaci Divadlo introvertů uvádí: *** nebo nevím, jež je autorským projektem tří studentek Katedry alternativního a loutkového divadla na DAMU – Anny Romanovny, Johany Bártové a Terezy Havlové.
Jak projekt vznikl, jak vnímají vlastní introverzi a jak nejraději relaxují, si můžete přečíst v krátkém rozhovoru.
Co bylo prvním impulsem pro vznik Divadla introvertů?
Johana: Nejsem si tak docela jistá. Celé to odstartovala Anička, ale řekla bych, že vliv naší katedry a touha překonat svou komfortní zónu. A určitě zvědavost!
Anna: V něčem s Johankou souhlasím, na druhu stranu spíš ta snaha vytvořit komfortní zónu! Ale v tom lepším slova smyslu. A k tomu Johanka, Terezka, a touha něco spolu s nimi udělat. A pár našich pedagogů, kteří pro nás vytvořili dobrou a zajímavou zónu k experimentování. Inspirovali nás tvorbou. Ale asi těch impulsů bylo ještě víc. Určitě i spolužáci. Pokud máš pro koho tvořit, tak je to velká radost.
Vzpomínáte si na moment, kdy jste si uvědomily svou introverzi?
Tereza: Já jsem introvert od školky. Neměla jsem nikdy moc ráda nové kolektivy lidí a mezi cizími jsem byla mlčenlivá a stydlivá. Ale nejsem asociál. Ráda poznávám nové lidi. Jen potřebuju víc času a menší skupiny.
Johana: Nikdy jsem si to tak úplně nepřipouštěla. Mnoho situací z běžného života pro mě bylo vysoce nekomfortních, ale měla jsem dlouho za to, že je to normální a mají to tak všichni. Asi jsem byla v něčem introvert od útlého dětství, ale takto jsem si to pojmenovala až na DAMU.
Anna: Jsem introvert od začátku života. Strach ke všemu byl vždycky vpředu do chvíle, než láska k životu a zvědavost to trošku překonaly. Bylo mi asi…25. Nemám ráda ani mluvit. Ale právě když musím, tak mluvím bez přestávky, bohužel i blbosti.
Jaký předsudek o introvertech (jestli nějaký) vás rozčiluje?
Tereza: Na to jsme několikrát narazily i během vzniku naší inscenace. Mě rozčiluje, když je snaha popsat introverta nějak obecně včetně jeho vkusu nebo povahy. My jsme s holkami tři a každá jsme jiná, a to i ve vztahu k lidem kolem nás.
Johana: Úplně souhlasím s Terezkou – ale ne proto, že jsme introvertky a jsme stejné! (:D).
Anna: Právě to, že introverti nedělají divadlo. Dělají všechno, ale trošku jinak a trošku ve větším stresu, i když občas tam toho stresu skoro není. A třeba že jsou studený a nemají rádi lidi. To se myslím vůbec není pravda.
Jaký předsudek o introvertech (je-li nějaký) naopak naplňujete?
Tereza: Že se ve velké skupině lidí necítím po chvíli moc dobře a radši nepozorovaně zmizím.
Johana: Nerada mluvím před lidmi moc nahlas – hlavně když jsou cizí. Dlouho mi trvá, než si k někomu najdu cestu a začnu ho považovat za kamaráda. Ale když se tak stane, tak to přátelství trvá dlouho.
Myslíte si, že je divadelní prostředí více nakloněno extrovertům?
Tereza: Podle mě ano. Člověk se musí umět prosadit, prezentovat svou práci, čelit hodnocení z mnoha stran. To je pro mne jako pro introvertku těžké a nechávám to radši na ostatních z týmu.
Johana: Snažím se dělat introvertní režii. A jde to i když to někdy stojí hodně sil obě strany. Ale myslím, že divadelní prostředí je z větší části tvořeno extroverty, proto jim je možná malinko víc nakloněno.
Anna: Asi ano. Ale i introverti místo mají.
Co je pro vás jako pro introverty největší výzvou v umělecké práci?
Johana: Dělat věci, které mi jsou trapné. Někdy to zkrátka nejde překonat.
Anna: Nevím. Asi pořád ten dialog s lidmi. Občas něco nejde formulovat. A pořád ze všeho mám stres, i když třeba pracuji s nejlepšími lidmi.
Jaký je váš nejoblíbenější způsob relaxace?
Johana: Ráda si zpívám v autě, když jedu sama. Hraju počítačové hry Harry Potter 1 a 2, ale klidně i ty ostatní a poslouchám audioknihy.
Anna: Před rokem a půl se mi narodil syn. Od té doby je pro mě jediný způsob, jak se uvolnit, spánek. Zatím si nemůžu číst ani koukat na film a ani pořádně přemýšlet o novém projektu, když ležím ve vaně. Válka také moc nepřispívá. Takže můj život se teď hodně změnil. V této chvíli je pro mě asi největším odpočinkem hrát Divadlo introvertů *** nebo nevím. Teď projekt končí a musím vymyslet něco nového.
Možná trochu zbytečná otázka nakonec, můžou na představení Divadla introvertů i extroverti?
Tereza: Můžou, a já mám docela ráda, když někoho takového v hledišti slyším.
Anna: Určitě, pokud k introvertům mají sympatie a nejen podráždění.
