Pozdní večer v komfortní zóně

Vojtěch Voska

Marie (Barbora Lohniská) přichází 1. května večer z práce do jednoho z mála prostředí, kde se cítí opravdu komfortně a jistě – do svého malého útulného bytu. Dnešní večer pro ni ale zdaleka nebude tak klidný, jak se jí zprvu zdálo. Navštíví ji totiž víla lásky (Kateřina Dojčánová) a pokusí se její život vyslat nečekaným směrem, zcela mimo čtyři bezpečné stěny.

Víla Brambůrka, jak o sobě Marie také mluví, je už sice dávno plnoletá, ale její pokojíček jako by ji stále držel v teenagerských letech. Stěny má polepené plakáty oblíbených hudebníků, na zemi leží poházené oblečení i další předměty denní potřeby. Ve středu trůní obří nafukovací krokodýl – snad jako připomínka bezstarostného dětství, které si kvůli předčasně zesnulému otci nestihla ani pořádně užít. Dospělý život žít příliš neumí, dělí ho mezi práci a popíjení Braníka zajídaného chipsy před notebookem. Kolegové ji sice zvou na šipky, ale ona raději zůstává ve svém malém království.

Ze stereotypu ji přichází vytrhnout zvláštní bytost. Těžko říci, zda se jedná opravdu o nadpřirozené stvoření, o hecířskou kamarádku či jen „druhý hlas“ v hlavě. Éterická postava se snaží ve skrytu duše nešťastnou mladou ženu přimět k tomu, aby se svým nepříliš naplněným životem začala něco dělat. Vedou spolu přímočarý, rychle odsýpající dialog – někdy přerůstající až v hádku – o složitých tématech, jakými jsou láska či smysl života. Inscenace končí happyendem: Marie odchází do večerního města za kamarádem, a snad i budoucím partnerem Mírou.

Text Anny Řehůřkové sice není nijak zvlášť silný a na poměry deklarovaného žánru (komedie) vlastně ani příliš vtipný, k jeho kladům se však počítá dobře vystavěný příběh, aktuálnost a rozumná délka. Největší předností komorní inscenace jsou ovšem herecké výkony. Barbora Lohniská hraje svou Marii jako navenek spokojenou holku, které ke štěstí stačí málo, možná jen dobře vychlazený lahváč. Postupně však na povrch vyplouvají její traumata a problémy – předčasný odchod otce, nejistota při pobytu mezi lidmi, nízké sebevědomí. V konfrontaci s vílou lásky urputně hájí svůj životní styl, zároveň si ale nejspíš uvědomuje, že sama nevěří tomu, co říká. Její závěrečná proměna v rozpohybovanou, veselou pařmenku působí až hřejivě. Úloha Kateřina Dojčánové je o něco těžší, její obtížně uchopitelná postava si žádá pojetí nadpřirozené a civilní zároveň. Právě to se jí naštěstí povedlo a v autorčině režijním vedení našla polohu sympaticky ztřeštěné divoženky s milým, připitoměle zamilovaným úsměvem. Tam, kde text poněkud sklouzává do patosu, jej odlehčuje svým zjevem a projevem, zahrnujícím mimo jiné i imitaci vznášení se, docílenou lehkým mácháním rukama.

Půlhodina strávená v komorním prostředí studia Řetízek byla velice příjemná. Inscenace Májový večer aneb Kámen, který jen tak leží nabídla v podání studentek KVD DAMU lidský příběh „ze života“, který se obzvlášť nás introvertů týká možná více, než bychom si sami byli ochotni připustit. Občas prostě v těch svých oblomovských životech potřebujeme nějakou štolcovskou vílu, která nás na poli mezilidských vztahů a osobního života systematicky ponouká k výkonům, o kterých se nám ani nesnilo.

Divadelní fakulta Akademie múzických umění v Praze – Anna Řehůřková: Májový večer aneb Kámen, který jen tak leží. Režie Anna Řehůřková. Psáno z představení 9. 6. 2022 na DAMU v rámci festivalu Zlomvaz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.