Vincent Ofterdingen
Podvečer páteční utápěl jsem v lihu, neb nebylo jiného východiska. Poté, co jsem frivolní Jiřině předal slovník spisovné češtiny, aby se konečně naučila správnému používání slov, zavedl jsem své kroky ku střeše DISKu. Opět. Objednal jsem si nápoj, jenž zove se Teleport. Dvojitý absinth, kterýžto je zalit dvojitou slivovicí, mi zahřál krk, otupil mysl a pomohl zapomenout na to, že má múza oddává se pekelným spárům Jiřinina jsoucna. Ach, nad přátelstvím a nad láskami, klene se temné listoví záhuby. Odsoudil jsem se ke kouření.
Při další návštěvě místní osvěžovny jsem znovu zvolil Teleport. Mok jsem do sebe vlil rychlostí světla ve vakuu. Tou dobou již započínal koncert skupiny 9 kg přibrala. Opět jsem vzpomenul na Jiřinu, pročež jsem počal rozbalovati čtvrté balení tabáku. Ano, tak jest. Zdá se, že má spotřeba kuřiva na letošním Zlomvazu dala by se popsati následovně – co den, to třicet gramů tabáku. Jedná se v průměru o 50 cigaret denně. Počínám si mysliti, že mé plíce proměnily se v železobeton. Ach, drahý poutníče, povšimnul sis někdy, kolik lidu z krajů divadelního oddává se kuřbě? Jsme odsouzeni k brzkému konci.
Podezírám redakci z toho, že od zmiňované kapely nechala záměrně zahrát píseň pojednávající o kouření. Byl jsem nařknut, leč nutno uznat, že píseň hnula mým svědomím.
Když jsem ve svém zvukovodu uslyšel: „Dneska končím s kouřením, fyzička mi slábne, má fyzička strádá. Plicím je na zvracení z té nevůně vábné. Hrtan se rozkládá. Prázdno zeje v šrajtofli. Rakovina šílí. Je-li start mé zrození, tak blížím se k cíli,“ bylo mi hned jasné, že se redakci nelíbí onen přeplněný popelník, co na stole je umístěn. Rozhodl jsem se, že tedy s kouřením navždy skončím. Stejně ono „navždy“ nebude trvati moc dlouho, neb můj skon se blíží. Šel jsem si pro Teleport. Nutno též poznamenati, drahý poutníče, že už asi začínám chápat název onoho moku Teleport. Kol mne zjevila se noční tma.
Vydržel jsem nekouřiti 42 minut a 11 sekund. Tuto sebevražednou misi, jež zakládá se v nekouření, již nikdy nehodlám podstupovati.
Vydal jsem se proto spěchati na ono vzdálené místo, kde se fotbalové konalo klání. Šel jsem osamocen. Prostory DAMU zdají se býti v hávu tmy neklidné a nebezpečné. Mé nitro sevřel strach, neboť mne nikdo nikdy nenaučil moderní sebeobrany. Začal jsem se motati v bludných kruzích. Ach, nevěděl jsem kudy kam. V temném prostoru schodiště, po němž jsem kráčel, začal kvílet vítr. Byla ukrutná zima. Cosi počalo houkati. Snad to byl alarm. Nebo snad počalo houkati v mé hlavě? „Méně pekel! Méně pekel! Mene tekel! Mene tekel!“ ozval se za mnou zvláštní hlas. S úzkostmi jsem obrátil svůj zrak na prostor schodiště, jenž byl za mnou. Na schodech stál Petr Lébl. Byl to přízrak, účinek osmého Teleportu, nebo jsem snad konečně mrtev? Petr třímal v rukou můj režný provaz, který mi poskytla produkce (děkuji). Došlo mi, že mému jsoucnu nejspíš napovídá, že jest nutno vydati se kol provaziště divadla DISK. Počala se mi motati hlava. Chytnul jsem se zábradlí.
K T. J. Sokol na Královských Vinohradech jsem se musel očividně teleportovati, neb si nepamatuji, jak jsem se na ono místo dostavil. Ďábelský řev se rozprostíral všude kolem. Mnoho lidu, mnoho lidu. Zachtělo se mi proto opět kouřiti. Po přemožení mé plachosti odhodlal jsem se vstoupiti dovnitř. Usadiv se na tribunu, započal jsem sledovati nelítostný turnaj. Měl jsem neblahý pocit, že se na hřišti nacházelo více hráčů, než pravidla nakazují. Možná jsem opět viděl přízraky.
Hlas komentátorů, frenetický řev fandícího davu a má motající se hlava. Spor mezi alternou a činohrou. Tenze a přítomnost JAMU. Vášnivě fandící kritik s dopravním kuželem na hlavě mne donutil k myšlence napsat esej o duševním stavu divadelních kritiků v zemi České.
Slyším jméno Toman. Je zde snad přítomen František Ladislav Čelakovský se svým Tomanem a lesní pannou? Započal jsem tedy fanditi onomu týmu, v němž se Toman nacházel. Posléze jsem zjistil, že uskupení, v kterémž se onen Toman nachází, není pouze jedno. Záhadný Toman počal se nacházeti ve dvou družstvech. Vidím snad opět dvojmo? Chval Bůh! Jednalo se údajně o dva bratry. Sláva, nejsem absolutně intoxikován. Napil jsem se tedy absinthu, kterýžto jsem si s sebou donesl v termosce. Samuel, Daniel, opravdu jsou dva? Mám pocit, že se jich na hracím poli počalo objevovati více. Přestal jsem je počítati v momentě, kdy začalo čtyřicet Tomanů svlékat své svršky před mými zraky. Napil jsem se absinthu. Netuším, jak se do tak malého prostoru tělocvičny vměstnalo bezmála tisíc lidí. Chvályhodné, věru.
Tyrolské elegie vystřídaly elegie brněnské, anžto JAMU prohrála při krutém boji s DAMU. Borci z brněnského štatlu odjeli šalinó. Zželelo se mi jich. Žel Bohu, neměl jsem s sebou zrovna své režné lano, které jsem jim chtěl nabídnouti, a proto jsem jim počal skládati alespoň haiku.
Sedí v šalině.
Žel, s úzkostí na klíně,
jedou krajinou.
Při odchodu z fotbalového klání jsem pochopil ona Léblova slova „Méně pekel, mene tekel!“ Opravdu se jednalo o naléhavé varování, kteréžto mi vzkazovalo, nechť se vyhnu peklům. Bylo mi souzeno opět potkati Jiřinu. Potácela se v ulicích. Poté, co spadla do keře jako strom zasažený bleskem, pochopil jsem, že byla s mou platonickou láskou. Kéž bych byl potkal raději slečnu Barešovou! Ach, můj drahý poutníče, blíží se den závěrečné veselky. Doufám, že ona bárka, na níž bude veselka uskutečněna, půjde ke dnu. Bylo by to nejlepší východisko.