Konec Vincenta v Čechách

Vincent Ofterdingen

Ach, jak slibně zněla v zvukovodu ona představa závěrečné veselky na lodi! Jak slibně! Leč od prvního momentu nacházel jsem mnoho karambolů. Dostati se z DAMU na ono vzdálené místo zdálo se býti trestem. Povozem tramvajovým bylo nutno jet více než deset minut. A to jest nemilé. Byl jsem vystresován. Díky své bohulibé prozřetelnosti jsem stihnul uzmouti kouřostroj z DISKu, takže bylo možno zahalit tramvaj do jímavého mlžna, abych si v onom elektrickém povozu mohl zapálit. Kouř cigaretový splynul s kouřem kouřostrojným a mé bytí se zahalilo do prchavého blaha.

Cesta tramvají mi nabídla prostoru ku sebereflexi. Počal jsem počítati klady a zápory, kteréžto jsem stačil během Zlomvazu nasbírati. Nuž, počítal jsem celkem dlouho, leč dospěl jsem k názoru, že jedinými klady zdá se býti jen přítomnost slečny Barešové a mé fysické i psychické dno. Věru, i dno může býti kladným, drahý poutníče. Vidina dna mi v mé mysli vyevokovala vodstvo. A kachny.

Doraziv k lodi, zjistil jsem, že ona bárka stihla se potopiti i bez mého dočinění, neb na večírku nebyla ni noha. O nic jsem nepřišel, blesklo mi hlavou. Leč podivilo mne to, neb jsem předpokládal, že závěrečný večer bude plný lidu, jenž holduje alkoholům. Musil jsem se tedy zastati této činnosti já. V místní osvěžovně objednal jsem si tuplák tekutého chleba s rumem a počal jsem jej klopiti do svého organismu.

Těšil jsem se na první bod programu, kterýžto nazýval se Slam poetry. Pochop přec, drahý poutníče, ono slovo „poetry“ mne nabudilo na květnatou poesii a já byl šťasten, že konečně najdu přístav klidu. Loď však zela prázdnotou. To mne věru rozhněvalo, neboť jsem se těšil na poesii ve svahilštině, kteroužto měl na Zlomvaz dovézti jakýs muž až z dálné Anatolie. Ten však ke svému výstupu nebyl ani připuštěn, neb všichni účastníci Zlomvazu naznali, že se na Slam poetry raději vůbec nedostaví. Chtěl jsem zjistiti, co jest oním důvodem, a proto jsem uchopil svůj telefonní aparát a vyhledal si, v čem slam poetry spočívá. Pochopil jsem. Proradný Anatol Svahilec! Nebyl ani z Anatolie, ani nemluvil svahilsky. Jaká to opovážlivost. Také jsem ke svému zděšení zjistil, že slam vůbec není poetry, kteroužto jsem očekával. Ach! Jak svět přichází o básníky a jak básníci přichází o iluze! Byl jsem potěšen, že pořadatelé tuto prapodivnou exhibici skřeků zrušili. Zdejší lid nejspíše prozřel a uvědomil si, že opravdová poesie vypadá jinak. Pějte chvalozpěvy! Nechť žije Zdoroslavíček v kratochvilném hájíčku postavený! Národ český není na poli lyrična ztracen! Snad.

Pusto a prázdno jest v lodi i v duši. Naznal jsem, že vícero lidu přispěchá na koncert Moniky Načeva. Nutno však poznamenati, že paní Načeva nebyla moc nadšena, neb na její hudbu dorazilo asi patnáct lidí. Prázdnota a nuznost bárky ve mne vyvolala vnitřní verigo, pročež jsem se odebral na vzduch, abych usedl k řece a zapálil si.

Seděl jsem s lahví Božkova u Vltavy a rozněžňoval jsem se. Vzpomenul jsem na svou barovou múzu a na to, jak mne opustila. Zatraceno jest mé bytí. Ach, poutníče, miluješ-li, nehleď do plynoucích vod, sic se ti rozteskní duše. Vše vzala voda. Ach, pryč pádí, v šero kams a v nenávratnou dál. A tak jsem tam u Vltavy dlel a bylo mi k smrti smutně. Když jsem za oněch dvacet minut u řeky vykouřil dvacet cigaret, rozčeřila se voda. Jakýs temný tvar počal se blížiti k mému zbídačenému jsoucnu. Lekl jsem se, že se jedná o Jiřinu. Snažil jsem se zahnat ono stvoření rytmickým mlácením režného lana o strom, ale nebylo to nic platno. Chopil jsem se lahve rumu a za zběsilé recitace Erbenova Vodníka jsem chvatně odběhl od onoho pekelného zjevení. Z povzdálí jsem však později uzřel, že se jednalo o něžnou a bezbrannou nutrii.

Doběhnuv na libě osvícený plácek, objevil jsem skupinu lidí se záhadnými klacky. Napil jsem se svého rumu. Jednalo se o studenty z FAMU. Opět jsem nahnul hrdlo lahve k hrdlu svému. Ony záhadné klacky byly mikrofony, neboť studentstvu filmovému zachtělo se točiti dokument o Zlomvazu. Není mi však známo, co zde vzhledem k liduprázdnu natočili. To bude věru nuzný obraz Zlomvazu. Byli přítomni i na ostatních veselkách? Neboť tam bylo co točiti. Třeba četnické humoresky. Nebo Hoří, má panenko.

Mé zvukovody zaslechly podivné tóny podobající se rytmickému bouchání ebonitové tyče o plech. Pomyslil jsem si, že se asi Jiřina snaží potopit loď. Šel jsem tedy navštíviti vnitřek lodi. Našel jsem však jen diskžokeje, kol kterého se svíjelo pár osob, které zvedaly své ruce k výšinám. V domnění, že se jedná o nějaký kult, jsem raději odkráčel ku baru a objednal si alkoholy. Ach, jak teskno tu je. Hudba nelibá, samota všudypřítomná a touha zemříti věčná. Zlomvaz jest u konce a mé fysické i psychické bytí též. Nebylo zde již nic, co by mne nadchlo.

Tak končí naše tragédie,
zlo vyhrává a dobro hnije.
Vám, paní, vidím, se slza v oku blyští,

že Zlomvaz skončil (v přístavišti).

Je na konci všech cest buď domov, nemocnice, vězení, anebo hrob. Zatím mi není známo, kterou destinaci zvolím, leč hrob zdá se býti nejlepším řešením. Snad Ti nebude v životě teskno jako mně, můj čacký poutníče. Sbohem buď, a snad ne na věky, já odcházím.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.