Jiřina Bartoš
Když jsem zjistila, co se bude v pátek večer na Zlomvazu dít, uvědomila jsem si, že pořadatelé akce bezpochyby nastavují zrcadlo dnešní společnosti. Fotbal. Fotbálek. Fočus. Kopaná. Každý ho dnes hraje. Tento sport ale nikdy nepatřil k mým oblíbencům – vždycky jsem se raději oddávala tajům čínského umění čchi-kung. Doufala jsem ale, že bych mohla v Sokolovně potkat Lakšmí, a tak jsem přeci jen vyrazila.
Postávala jsem před obří budovou, která vyzařovala negativní energii. Nebylo mi to příjemné. Možná i proto jsem se rozhodla, že si svůj zážitek něčím ozvláštním. Lehla jsem si proto na zem do nejbližšího křoví a uchýlila se k holotropnímu dýchání. Nebyla jsem v tom ale dobrá, takže jsem vstala a začala se mi nebezpečně motat hlava. Cítila jsem, že se mi zase vrací astma, a tak jsem si lupla osm tobolek houby coriolus. Uvědomila jsem si, že je to jen tím, že mám teplo v těle a potřebuji se ho zbavit. Netušila jsem, zda se jedná o plod mé fantazie, ale zase jsem viděla toho zatraceného Vincenta. Pootočila jsem ale hlavou a konečně jsem ji spatřila. Proti mně si to štrádovala Lakšmí.
Hned se mě ptala, jestli jsem náhodou nezkoušela holotropní dýchání, a já byla nadšená, že si toho všimla. Zeptala se mě, jestli nechci vyrazit zpět na DAMU, a já s radostí souhlasila. Vylezly jsme spolu až do nejvyšší věže na KTK, kde jsme si sedly na provizorní gaučík, údajně jediné místo, kde měli studenti KTK soukromí a možnost tvořit. Ze skříně, na níž byl přeškrtnutý nápis „produkce“ opravený škrabopisem na „ktk“, vytáhla dva šátky a přinesla je.
Řekla mi, že si musíme obě zavázat oči, abychom se lépe poznaly, a potom pokračovala, jak ji zajímá povaha lidí, kteří si oblíbili magický svět a přilnuli k ezoterice. Povídala jsem jí o mých předcích z Lemurie a o tom, jak si jsem stoprocentně jistá nadpřirozenými bytostmi, které mě dennodenně obklopují. Kromě Lakšmí jsem komunikovala s dušemi zemřelých, kterých na DAMU bylo opravdu hodně. Snad i proto se mě logicky zeptala na to, co si myslím o smrti. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, jak umřu, ale umřít místo někoho, koho miluji, to mi přijde jako dobrý způsob odchodu. Což jsem i řekla nahlas.
„Milovala jsi i Vincenta?“ Její otázka mě zaskočila.
„Jasně, že ano. Jen mi ezoterika řekla, že mě velká láska ještě čeká. Láska znamená zbavit se strachu a teda musím říct, taková hrůza, jakou ke mně choval Vincent, to bylo nezvladatelné.“ Přivázala mi opravdu pevně ke krku šátek. Byla jsem si skoro jistá, že se takhle šátek při holotropním dýchání nevyužíval, ale nechtěla jsem jí kazit radost, i když jsem se skoro dusila…
„To jsou všechno takový kecy…“ svojí reakcí mě překvapila. Vzala do rukou oba cípy šátku a začala mě škrtit. Násilí nikdy nepatřilo mezi mé preference, ale dobře, když je to Lakšmí ke cti… Po chvíli jsem si ale uvědomila, že mě opravdu, skutečně škrtí. Lapala jsem po dechu. V tu chvíli ale začal ten pořádný stav! Slyšela jsem, jak se Lakšmí směje a odchází z místnosti, zatímco jsem já ležela bezvládně na zemi a užívala si stav, do něhož mě má bohyně dostala.
Zlomvaz, festival DAMU. Můj život – jak rychle začal, tak rychle skončil. Samozřejmě v lidské podobě. Óm, uctíváme Toho se třema očima. Šiva, Absolutno. Kdo prostupuje vše jako vůně a vyživuje všechny bytosti. Osvoboď nás z pout sansáry. Osvoboď nás od strachu ze smrti. Zopakovala jsem ještě párkrát svou oblíbenou mantru. Její vibrace kolem mě po nějakou dobu vytvořily ochranný energetický štít. A já mohla klidně a spokojeně usnout – vstříc novému tělu, novému životu. Mnich v Tibetu? Možná. Nový Dalajláma? Klidně. Léčitelka? Moc ráda. Režisérka? Už nikdy.
Probudila jsem se. Byla jsem mokrá. Podrbala jsem se za ušima, protože jsem cítila nepříjemné svědění. Otevřela jsem oči. Já jsem ve vodě! Jaktože jsem ve vodě? Podívala jsem se pod sebe a spatřila jsem malé chlupaté tělíčko. Přerostlé morče mi začalo čuchat k zadku. Všimla jsem si dlouhého ocasu. Malých drápků. Povalujících se odpadků kolem. Cože! Proč jsem nutrie!!!!!!!!!!!!!!!