Roztříštěné pohledy na utrpení

Eliška Hankovcová

Autorská inscenace Umlčané studentů Vysoké školy múzických umení v Bratislave vznikla jako reakce na situaci v Afghánistánu, zejména na systematický útlak tamních žen. Zároveň hledá odpověď na otázku, jak lidé v západní společnosti na lidské utrpení reagují, zvlášť pokud je jim poměrně vzdálené.

Z reproduktoru se ozývá žádost o vypnutí mobilních telefonů – během představení je totiž zakázáno pořizovat audio či videonahrávky a telefonovat. Jak tomu obvykle po takovém hlášení bývá, v hledišti proběhne mírný šum, když se někteří ujišťují, že si vyzvánění ztišili. Ale tentokrát věci nejsou jako obvykle, reproduktor začíná chrlit další, stále absurdnější zákazy. Kadence se zrychluje, amplionový hlas přechází do řevu, nakonec úvodní výstup završuje ostrá střelba na jevišti.

Po ostrém úvodu se střihem ocitáme na obyčejném gauči v blíže neurčeném slovenském bytě. Gauč stojí před první řadou sedadel, nasměrovaný k velkému plátnu. Telefonující muž si otevírá lahváče a hlasitě dává do telefonu najevo, že nějaká krize v Afghánistánu se ho netýká. Když po hovoru zapíná televizi, přichází další střih. Na jeviště vstupuje moderátorka v blýskavých šatech a s ještě blýskavějším úsměvem. Začíná slosování azylové loterie. Řešení uprchlické krize se proměnilo na zábavný televizní pořad, kde se každá snaha o seriózní pohled na věc zlehčuje trapnými vtipy. Nosit burku je přece někdy docela praktické, když má člověk „bad hair day“, Sunna zní trochu jako Sunar, to si přímo žádá o reklamní pauzu. Zvonění telefonu zase vrací děj na gauč – muž se dozvídá, že jeho dcera chce po zhlédnutí otřesné televizní blamáže do Afghánistánu odjet pomáhat. Střih. Plátno se nasvěcuje tmavě rudou barvou a před očima začíná odvíjet první příběh afghánské ženy. 

Střihy proběhnou ještě několikrát, měnící se barevné podbarvení signalizuje skoky mezi dvěma světy – světem Afghánek a gaučem, ze kterého pěkně zpovzdálí jejich příběhy sleduje muž. Představení se tak stává sledem výstupů, z nichž každý má představit nějakou podobu utiskovaných žen – tu, která touží po svobodné seberealizaci, tu, která žije vírou a manželství vnímá jako duchovní naplnění, i tu, která se v očích muže mění jen v kus masa. Jenže právě střihovost a snaha obsáhnout značné množství různých pohledů rozmělňují hlavní sdělení. Ženy se stávají jen určitými stereotypy. Není prostor jejich příběh rozvíjet ani vytvořit větší povahovou hloubku. V rámci jednotlivých výstupů se tak neustále variuje jedna myšlenka za doprovodu názorných hereckých akcí. Žena jménem Aadila si zarputile líčí oči tmavými stíny, přestože jí dokola nabízejí jiné, protože tmavými ctí svou rodinu. Aina opakuje absurdní zákony do řinčení dlouhého řetězu, v dalším výstupu je herečka během naznačeného pohlavního styku pomazávána (zvláštně třpytivou) krví, aby se zdůraznilo její přirovnání ke kusu dobytka na jatkách. Sdělení a jednoduché metafory tak opakováním trochu ztrácí sílu. Ostré tempo nasazené v úvodu zpomaluje i vinou neustálého „vracení se“ na gauč, kde se střetávají dva přístupy západní společnosti – jeden zosobněný postavou otce, který je k utrpení spíše apatický, a druhý postavou dcery, která řeší otázku, zda jednotlivec dokáže nějak pomoct.

Klipovitost inscenace však dává vyniknout hercům – tři z nich se střídají v několika rolích. Ivana Kološová ztvárňuje různé podoby afghánských žen, Anna Magdaléna Hroboňová zase podoby ženy západní, Martin Pallay pak různé tváře afghánského muže. Časté proměny děje požadují i rychlé změny hereckých poloh a herci se s požadavkem vyrovnávají, aniž by sklouzávali k nepříjemné křeči. Překvapují pak zejména v křehkých tanečních výstupech, které právě svou tichou jemností tvoří nejsilnější okamžiky. 

Závěr inscenace vyznívá nadějeplně, myslím, že záměrně jednoznačnou odpověď na otázku o reakci na násilí neposkytuje. Ostatně to ani nejde, vždyť jedním z výrazných témat je právě nemožnost jediného pohledu.

Vysoká škola múzických umení, Bratislava – Patrícia Rotterová a Katarína Jungová: Umlčané. Režie Patrícia Rotterová, dramaturgie Katarína Jungová, zvukový mix Vladimír Slaninka, scéna a světelný design Daniela Meszarošová, kostýmy Lucia Kvašňová, choreografie Katarína Jungová. Premiéra 5. 4. 2022 v Divadelním štúdiu (psáno z představení 10. 6. 2022 v rámci festivalu Zlomvaz).

Obratel přinesl i úvodní text k inscenaci, který si můžete přečíst zde.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *