Tanec, terapie i fight club

Veronika Páníková

Napjatě očekávaná novinka dvou studentek z kateder tance a nonverbálního divadla ve formě netradičního terapeutického sezení. Fúze tance, fyzického divadla a fight clubu vás provede hádkou, naštváním a uvolněním. Jak to dopadne?

Prvotina autorek Johany Panenkové a Elišky Švecové zve do hlediště uspořádaného do kruhu kolem minimalistické scénografie, jíž je zelený sud. Míst není příliš mnoho a spolu s měkkým tlumeným světlem dávají prostoru intimnější atmosféru.

Vítá nás hlas z nahrávky, který bude provázet celým představením. Zve k zavření očí a vzpomínání na situace, kdy jsme se naštvali nebo se s někým pohádali. Role jsou rozdané jasně – neinvazivně interagují s divákem, performerky jsou terapeutky a zároveň klientky, otázky kladou a hledají odpovědi zároveň s námi, účastníky netradičního skupinového sezení. Zpočátku máme na naladění a k introspekci dostatek času, ale jak se v průběhu představení dění na jevišti zhušťuje a nabírá na dynamičnosti, není již na hloubání o sobě samých tolik prostoru. Ale protože jsme přeci jen v divadle a ne na terapii, můžeme se nechat unášet obrazy, které před námi vyvstávají, a ne vlastními myšlenkami.

Pohybový materiál je rozmanitý, je cítit vliv současného tance, parkouru, fyzického divadla, akrobacie a chvílemi i klaunérie. Fyzičnost díla je rozhodně jednou z jeho velmi silných stránek. 

Začátek, kdy Eliška Švecová mění charakter mezi spořádanou a uvolněnou dívkou a kdy Johana Panenková pomalu míří k vysvlékání typicky ženského oblečení a podpatků, chvílemi sklouzává svými pohybovými motivy k přílišné popisnosti, ale celkové vyznění díla nenaruší. Naopak bych chtěla vyzdvihnout prostřední část představení, ve které spolu performerky zápasí. Choreografie je nápaditá, propracovaná, dobře balancuje naturalističtější momenty divokého boje a mírnější, stylizovanější prvky zápasu. Performerky dávají do boje všechno, mají mezi sebou koncentrovanou energii, která přeskakuje jako jiskry i na diváky. Intenzitě prožitku jde naproti uspořádání publika, kdy máme zadýchané performerky doslova nadosah. Právě tento moment vyvolává asociaci fight clubu a představu devadesátkového pouličního zápasu v temné uličce New Yorku. Jste rádi, že u toho jste, protože je to vzrušující, ale jste ještě mnohem radši, že se můžete jenom dívat.

V zápase dobře funguje i sud, hlavní rekvizita, kterou můžeme v různých momentech představení číst různě. Nabízí se interpretovat ho jako nádobu, do které uzavíráme své negativní pocity, hněv a naštvání, nebo jako nepříjemnou situaci samu o sobě, o kterou sice nestojíme, ale máme ji a musíme se s ní nějak vypořádat. Kromě mého oblíbeného zeleného sudu byla součástí scénografie světla, která byla místy trochu chaotická, ale povětšinou dávala smysl. V poslední, klidnější části, tvořila světla bezpečnou, smířlivou atmosféru, která korespondovala s jemnějším a ladnějším pohybem. I práce s prostorem, kdy se performerky držely na nižší prostorové úrovni, navozovala uzemnění, uklidnění po výbuchu emocí. 

Snad jen konec mi připadal příliš patetický, filmový, když spolu obě interpretky odešly při pomalé hudbě za světlem. Ale možná, že to je jen můj cynismus.

Každopádně doufám, že to nebyla poslední spolupráce Johany Panenkové a Elišky Švecové, protože přinesly dynamickou show s přesahem a pojaly originálním způsobem pohybové médium tak akorát abstraktně a tak akorát konkrétně, abychom se neztratili v abstrakci, ale abychom měli prostor pro vlastní interpretaci. A i když se vyskytly menší nedokonalosti, s čistým svědomím mohu říct, že to dopadlo nadmíru dobře.

Hudební fakulta Akademie múzických umění v Praze –  WHY AREN’T YOU MAD?! Autorky, režie, choreografie, obsazení Johana Panenková, Eliška Švecová. Psáno z premiéry 8. 6. 2022 na DAMU v rámci festivalu Zlomvaz.

Obratel přinesl i rozhovor s autorkami, který si můžete přečíst zde.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.