Tobiáš Waller
Prvním večerním představením uvedeným v DISKu v rámci festivalu Zlomvaz byla polská studentská inscenace Ojcowie (Otcové). Studenti krakovské Akademie divadelních umění Stanisłava Wyspiańskiego v ní pojednávají o otcovství a s ním spojenými problémy a otázkami. Z perspektivy mladých a bezdětných mužů tak nahlížejí na to, jaké to je být otcem a jaké jsou jejich osobní ambice v rámci otcovství.
Téma otcovství si student režie Błażej Biegasiewicz zvolil v rámci výuky. Rozhodl se, že ho uchopí prizmatem mladých bezdětných mužů ve věku, kdy je pro muže běžné děti již mít. Projekt tak vznikl jako autorský, protože režisér si herce vybíral podle osobních otcovských ambicí, vlastních zkušeností a zážitků z dětství či dospívání. Na základě toho se čtyřmi herci a potencionálními otci (Mateusz Grodecki, Maciej Karczewski, Filip Lipiecki, Marcin Piotrowiak) vytvořil sérii situací, v nichž se navzájem zkouší v tom, jaké to je být rodičem (ukazují si, jak se dítě správně přebaluje, jak se koupe atd…). Navzájem si vyjevují osobní traumata a snaží se definovat i ukotvit otcovskou figuru, možná ji i změnit a reformovat.
Vše začíná porodem – čtyři herci se za doprovodu jemné elektronické hudby klubají z bílých prostěradel. Z tlumené smyčky ze záznamu zaznívá mužský hlas zdravící nenarozený plod – otec zdraví svého syna. Herci pak jeden po druhém vylézají a v univerzálním černém triku, kraťasech stejné barvy a teniskách rozehrávají svou úvahovou i vzpomínkovou hru na otce. Stačí jim jen čtyři židle, pár rekvizit, dekorací a projekce. Jeviště DISKu je jinak prázdné a celý jeho prostor je tak k dispozici budoucím otcům a jejich vytouženým představám o tom, jakými otci by chtěli být. Stejný univerzální kostým a minimalistická scénografie (Alicja Kolińska) podporuje princip jakési nedivadelnosti, v jejímž rámci herci střídají, kdo a kdy je zrovna synem či otcem. Jako by se opravdu jen čtyři sympatičtí mladíci s otcovskými ambicemi sešli v jednom prostoru, v němž sdílejí své pohledy a obavy. Je zřejmé, že muži mluví sami za sebe, nic nepředstírají a snaží se definovat model otce, jakým chtějí být.
Prostorové řešení jde také ruku v ruce s efektem klipovitosti, v jehož rámci se v rychlém sledu střídají různé scény, kterými tvůrci demonstrují toxickou maskulinitu, traumata z dětství, dopady absence otce i vlastní tužby, sny a představy o ideální podobě otcovské figury. Každý z herců tedy k inscenaci přistupuje skrze vlastní autentické zážitky, které se pak do herectví promítají. Tvoří individuální postavy interagující mezi sebou navzájem. Především se ale obracejí do vlastních niter, jako by napadali a konfrontovali vlastní mužství otázkou, jak dobrými otci dokáží být.
Všichni čtyři polští herci předvedli sebevědomé a zkušené herectví, a ačkoliv ho inscenace samozřejmě vyžadovala, byli vedle toho schopni působit velmi přirozeně. I samotné herectví se však měnilo v závislosti na nastaveném rámci obrazů – od přesné a brilantní stylizace (ukázky rodičovství krutého, vstřícného a chápavého) se obrátili k civilnosti, se kterou v improvizovaných částech inscenace demonstrovali svoje vlastní pocity a přání. Hektický začátek, při kterém se rychle střídaly jednotlivé scény a ve kterých herci ztvárnili různé a spíše univerzální postavy, se postupně změnil, takže v úplném závěru došlo ke zklidnění a uzemnění. Jako by už jen herci sami za sebe zůstali se svou hřejivou představou otcovství a budoucím dětem předávali své osobní vzkazy.
Postupně se tak skrze inscenované drsné sportovní tréninky s otcem, pubertální debaty o sexu, fyzické akce sršící sebevědomou mužností, procítěné monology o narození svých dětí či komické výstupy o kojení na styl stand-up dostávají herci do vlastního zranitelného nitra a reflektují či konfrontují sebe samotné, jakožto potencionální otce. Zmiňovaný princip neiluzivnosti a upřímnosti vychází z částečně dokumentárního pojetí. Herci čerpají z vlastních životů a zkušeností, řada situací vznikla improvizací a za vším stojí především silná a nezpochybnitelná motivace a vidina dobrého otce, která udává poetiku celé inscenace. Scénou ve druhé části, v níž je publikum vyzváno, aby kladlo hercům dotazy, které by mohly vyslovit jejich budoucí děti, se pak tato linie uzavírá.
Celá inscenace tak působí jako osobní zpověď a hledání vlastního pohledu, kterým lze nahlížet na figuru otce, přičemž jedním z nejsilnějších efektů celého představení byl hřejivý dojem, že muži onen pohled opravdu našli. A nejen to, byli schopni jej předat a obhájit. Funkčnost celku, skvělé herecké výkony i nepřehlédnutelná spřízněnost herců s tématem tak zajistila, že inscenace Ojcowie úspěšně zakončila první festivalový den.
Akademia Sztuk Teatralnych im. Stanisława Wyspiańskiego – Błażej Biegasiewicz: Ojcowie. Režie Błażej Biegasiewicz, scéna a kostýmy Alicja Kolińska. Psáno z představení a diskuse 8. června v DISKu v rámci festivalu Zlomvaz.
FOTO: Alexandra Chudá