Jak se zdravě nasrat?

Tobiáš Waller

Jedním z projektů, který se představí na divadelní přehlídce festivalu Zlomvaz, je inscenace Why aren’t you mad?! studentek z HAMU. Jejím hlavním tématem je emoce hněvu. V inscenaci referují skrze tělo a pohyb o jeho podobách a vyjadřování. Za pomoci různých situací se snaží zjistit, jak se zdravě rozzlobit a dokázat, že hněv může být nástrojem k lepšímu pochopení sebe sama. Agresi a hněv totiž nespatřují jen jako něco negativního a nežádoucího. Chápou jej jako stigmatizovanou a tabuizovanou emoci s až léčebným potenciálem.

V inscenaci performerky akcentují svoje osobní postoje k hněvu, jeho podobám, kumulaci a samotnému vyjádření. Johana Panenková je tanečnicí, studentkou pedagogiky tance na HAMU, Pražské taneční konzervatoře a SOŠ, s.r.o. Zajímá se o flow arts, má zkušenosti s pole dance a parkourem. Je, jak sama říká, zastánkyní toho, že pokud si člověk na něco chce utvořit názor, měl by si to nejprve sám vyzkoušet. Věří, že i pád je posunem vpřed, ale stojí za to se naučit padat bezpečně, abychom si nezlomili vaz. Druhou tanečnicí je Eliška Švecová, pohybová performerka, která na HAMU studuje nonverbální divadlo. Věnuje se fyzickému divadlu, pantomimě a novému cirkusu. Myslí si, že chybovat je lidské a že je v pořádku si říct o pomoc. Věří, že je důležité si přiznat své chyby, smířit se s nimi a naučit se s nimi žít. Řídí se tím, že je důležité neustále zkoušet, nepolevovat a nedělat kompromisy. 

Johany a Elišky jsme se ptali na témata, která ve svém projektu otevřely, a především na jejich osobní zkušenosti s prožíváním hněvu a jeho kumulace. Vlastní zážitky podle nich formovaly samotné zkoušení a byly výchozím bodem pro vznik celé inscenace.

Váš projekt je o hněvu, vzteku a jeho podobách. Co vztek znamená pro vás a jaké má místo ve vašem životě?

Johana: Pro mě osobně je téma vzteku v reálném životě poměrně náročné. Vždy jsem vnímala vztek jako něco, co ubližuje jak mně, tak okolí. Proto jsem se snažila nikdy se nenaštvat, brala jsem to jako selhání vlastní kontroly. Nicméně přílišná kontrola mě v životě dovedla do nepěkných míst, a proto jsem postupně začala zkoumat, kde z ní mohu polevit, aby mi bylo lépe. Právě to vedlo i k touze zkoumat svůj postoj k vzteku v rámci tvorby této inscenace.

Eliška: V mém životě vztek nemá tak zakotvené místo jako jiné emoce. Je spíše upozaděný a potlačený. Už od dětství vnímám vztek jako něco negativního, co mi přináší následný smutek, výčitky a zkroušení. Zároveň vnímám vztek a jeho projevy jako mocný nástroj pro manipulaci druhých. 

Jste studentky Katedry tance a Katedry nonverbálního divadla na HAMU. Jak moc právě fyzično ovlivňuje projevy agrese a jeho podoby či důsledky?

Johana: Mysl a tělo jsou pro mne neodmyslitelně propojené. Tak jako se starověcí Řekové snažili dosáhnout kalokagathie (požadavek spojení tělesných a duševních ctností), tak k tomu směřujeme i my. V tomto propojení se však projeví i jakákoli nevyrovnanost a jakýkoli problém. Proto, naučíme-li se číst projevy našeho těla, prozradí nám to mnoho o naší duši a vice versa.

Je pro vás tanec nebo pohyb něčím, co vám s vyjádřením hněvu pomáhá?

Johana: Rozhodně si díky znalosti vlastního těla a pozorování lidí kolem mne uvědomuji různé způsoby, jakými se nám do těla promítá napětí spojené se stresem a hněvem. Uvolnit jej skrz fyzickou akci se pro mě, jakožto osobu pracující s tělem, jeví jako přirozené. 

Eliška: Určitě je pro mě pohyb nedílnou součástí projevení hněvu. Poznatky jsem získávala jak u sebe, tak i u rodinných příslušníků. Když jsem přemýšlela o našich vypjatých situacích, všimla jsem si, že se opakovalo používání velkých gest horních končetin, popřípadě údery do stolu a dalších předmětů.

Ve své inscenaci Why aren’t you mad?! reflektujete střet ženského a mužského světa v rámci hněvu. Jaké přesné rozdíly spatřujete ve společenském vnímání ženského a mužského hněvu?

Johana: Vnímám, že agresi jako takovou máme spojenou s mužskou energií. Proto když se ve společnosti rozzuří žena, dosti lidem to může přijít nepatřičné (názor, se kterým sama v sobě bojuji a se kterým jsou konfrontovány i charaktery v naší inscenaci). Možná, že se snažíme napasovat do škatulky, která nám tak úplně nesedí. Vždyť v každém z nás se snoubí obě energie, mužská i ženská, a proto by se jedna z nich neměla upozaďovat jen kvůli odlišné genderové příslušnosti.

Eliška: Mužský hněv je pro mne rozhodně více známý ve společnosti než ten ženský. Co za tím stojí? V jednom článku jsem se dozvěděla, že hněv mužů je zvláště ovlivněn jejich hormony, které produkují jejich varlata. S přibývajícím věkem tedy jejich funkce klesá a muži se stávají klidnějšími. Jak moc je ale tento aspekt relevantní? Nejedná se například také o náš charakter, výchovu a události, co se nám v životě přihodily? Nejsem zatím schopna rozluštit, proč právě pohlaví mnohdy určuje, jak moc se hněváme. Nepramení to z historie? Kdy žena měla reprezentovat muže a být jeho chloubou? Přetrvává to stále v nás?

Letošním tématem Zlomvazu je péče o duševní zdraví. Je hněv, jeho kumulace a jeho projevy něčím, co s duševním zdravím souvisí, nebo mu dokonce přímo pomáhá a formuje ho?

Johana: Pevně věřím, že ano. Při našem bádání jsme došly ke zjištění, že vztek nikdy neexistuje jen sám o sobě. Funguje více jako blikající červené světlo, které upozorňuje, že něco není v pořádku. Že se v našem životě děje cosi, co nás vede k instinktivnímu spuštění fight or flight mechanismu. Často se jedná o trauma, které je třeba otevřít a pracovat s ním. I proto jsme se rozhodly zasadit naše představení do formátu inspirovaného terapeutickým sezením, které dává i divákovi možnost se zamyslet nad vlastními vnitřními pochody.

Eliška: Na různé podněty reaguje každý jinak a je důležité pochopit, na jaké podněty člověk reaguje a jaká je mezi spouštěčem a výbuchem vzteku souvislost. Dá se začít řídit schématem: poznej, co se s tebou děje – zastav své násilné chování/starý způsob myšlení – vyber jinou alternativu.

Ve své anotaci píšete, že se jako performerky „pokoušíte skrze řadu situací rozřešit záhadu toho, jak se zdravě nasrat“. Funguje tedy vaše inscenace na základě improvizovaných situací?

Johana: Rozhodně z improvizací vycházíme při tvorbě pohybového materiálu, nicméně většinu pohybů jsme později „zafixovaly“. Velmi podnětné pro nás byly prvotní společné improvizace, které nás vedly k postupné tvorbě charakterů Lídy a Kateřiny. Kateřina se například potýká s nadsazenou verzí problémů, s nimiž se potýkám i já. Skrze improvizace v jejím charakteru jsem pak utvářela strukturu jejího pohybu. Kateřina i Lída tak fungují jako vizuální reprezentace vnitřních pochodů. Nenabízí řešení problémů, ale ukazují, jak je možné k nim přistoupit. 

Co byste rády předaly vašim divákům?

Johana: Nejzásadnější je pro mne právě pochopení, že vztek není nutně něco, čeho bychom se měli stranit. Měli bychom ho akceptovat a stavět se k němu jako k vodítku. Ptát se „Proč se takto cítím?“ a „Co v mém nitru potřebuje péči?“. Uvědomit si, že každý rozzuřený jedinec je vlastně zraněný jedinec a na základě tohoto poznání sám k sobě i k jiným přistupovat citlivě. Cílem inscenace je, aby se divák zamyslel nad svým vlastním přístupem ke vzteku.

Mluvíte o situacích, neschopnosti se zdravě rozzlobit nebo o kumulaci hněvu. Jak samotná inscenace vznikala? Jak probíhalo zkoušení a co bylo prvním impulsem k výběru tohoto tématu?

Johana: První impuls si dobře pamatuji. Pozorovaly jsme na půdě HAMU klauzury z hodiny fyzického divadla a zavedly jsme rozhovor na téma maximálního vyjadřování emocí. No a zde jsme zjistily, že obě shledáváme obtížným vyjádřit navenek 100% hněv. Během následujících hodin mi, jakožto typickému umělci, začala v hlavě šrotovat kolečka a do dalšího dne jsme se shodly, že tento fenomén potřebujeme prozkoumat. Zbytek už je historie.

Eliška: Přesně tak. Při sledování našich spolužáků na klauzurní hodině fyzického divadla, jsme viděly několik situací, které v sobě nesly velkou škálu emocí. Jednou z emocí byl i hněv. Po celkem krátkém rozhovoru jsme obě přišly na to, že tuto emoci v našich životech postrádáme a chceme ji opět zařadit. Pak už následoval výzkum tématu u každé z nás. Úvahy na toto téma, vzpomínání na proběhlé hádky, články na internetu, videa nebo dotazování přátel, jak vztek vnímají a jak ho dávají najevo. Pak už jsme měly nějaký základ a obrazy se začaly rodit.

Vypadá to, že si kladete řadu důležitých otázek. Poskytlo vám zkoušení inscenace nějaké odpovědi, nebo přímo řešení vlastních problémů a frustrací spojených s hněvem a jeho projevy?

Johana: Ano i ne, jak to tak bývá. Je mi jasné, že toto téma není jen na jedno terapeutické sezení, ale jeho rozřešení jich zabere celou řadu. Rozhodně mi však práce na inscenaci otevřela oči a dovolila mi ve více směrech nahlédnout do zrcadla vlastních nejistot.

Eliška: Rozhodně ano. Alespoň zčásti mi zkoušení pomohlo znovu načít některé situace, které jsem v minulosti jen přešla. Také mě zkoušení přimělo se více zabývat svými emocemi a nebát se o nich diskutovat s ostatními. Stále ale před sebou vidím dlouhou cestu, protože zařazování zdravého projevu vzteku je pro mě velký oříšek. Možná i docházím k tomu, že bych opravdového terapeuta navštívila a své načaté problémy začala řešit.