Úsměvné vlnění z jiné planety

Kristýna Vinařová

Co je to luminofor? Luminofor „je inscenovaný koncert napsaný pro nástroj z jiného světa. Nástroj vytažený z hloubi černé díry, kde se realita potkává s nekonečnem,“ odpovídá mi anotace autorské inscenace Matěje Šumbery a Emila Rothermela. Když se ale ponořím do větší hloubi internetu (Wikipedie), dozvídám se o luminoforu další informace, které v mé hlavě s předchozími nekorelují: „Luminofor je látka schopná pohlcovat energii ze záření a následně ji vyzařovat ve formě světla. Luminoforem je pokrytý vnitřní povrch všech zářivek, některých výbojek a je jím pokrytý LED čip u světelných diod svítící bílým světlem.”

Příchod do učebny R202 s osobním „přednepochopením” však vůbec nevadí. Kromě avizovaného koncertu se mi totiž dostane i přednášky s powerpointovou prezentací. V ní performer a autor konceptu Matěj Šumbera vysvětluje obecenstvu právě viděné a slyšené – jeho tělo bylo napojené na senzory, které snímaly jeho tělesné pochody, a tím se (ve zkratce) vytvořil zvuk, jehož tempo určoval tlukot performerova srdce. Proto se po scéně zmítal ve stále rychlejších a rychlejších tanečních pohybech, připomínaje v obrovském kostýmu z blyštivých střapců rituály nějaké vzdálené planety. O to překvapivější je pak náhlý střih, kdy si herec sundá masku spojenou s kostýmem a přesune se k počítači dát divákům fyzikální rychlokurz o zvukovém vlnění. 

Zběsilému tanci a následné přednášce ale předchází ještě jedna tematická rovina, která se týká fascinace černými dírami. Z reproduktorů se po usazení diváků ozývá výrazně stylizovaný hlas Matěje Šumbery, který pronáší slova jako jakousi mystickou mantru: „Černá díra je vesmírné těleso působící tak velkou gravitační silou, že z ní nic neunikne, ani světlo, ani informace. Všechna její hmota je soustředěna do jediného bodu, do singularity. Všechno, co do ní spadne, je stlačeno, sjednoceno, ztraceno. Jedině tady můžu být doopravdy sám.” Vnímám pak všechno jeho následující konání jako nějaký výsledek aktu sebepozorování. Moderní technologie mu pomáhají zvědomovat vlastní tělo úplně novým způsobem – nejen že prostřednictvím jeho procesů vytváří elektronickou hudbu, která by obstála v leckterém tanečním klubu, ale vidí i zvukové kmitání na malé obrazovce, na níž jsou senzory napojeny. 

Vypnout elektronickou hudbu lze pouze dosáhnutím určité výše srdečního tepu, o což se performer následně pokouší. Jeho rituální tanec se stává ještě zběsilejším a když vypadá, že už to více nepůjde, hudba trhaně ustává. Poté zve diváky k účasti na neformálním jammu a zájemce o použité technologie k bližšímu pohledu. Největší nadšení ze zařízení předvádí ale performer sám. Díky tomu je půlhodinka strávená v učebně velmi příjemnou. I vyprávění o amplitudách, jež může vyvolávat zmatení či nepříjemné vzpomínky na střední školu, je skrze přednes plný neskrývaného zájmu o fyziku a předstíraného ostychu před ryze divadelním publikem plné úsměvných momentů. 

Divadelní fakulta Akademie múzických umění v Praze – Matěj Šumbera: Luminofor. Koncept a režie Matěj Šumbera, dramaturgie Emil Rothermel. Psáno z představení 10. 6. 2022 na DAMU v rámci fetsivalu Zlomvaz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.