Veronika Páníková
Ženská prostituce je ožehavé, ale v umění atraktivní téma, kolem kterého stále panuje spousta mýtů, stereotypů a předsudků. Dostane se mu v tanečním provedení originálního zpracování?
Anotace láká na inscenaci inspirovanou rozhovory s prostitutkami, jejich osobními příběhy, myšlenkami a pocity. Dostane se nám určité pohybové zpovědi, ale bohužel jsem v ní nenalezla žádnou výraznou hodnotu. Že prostituce existuje, jsem věděla i před tím, než jsem šla na taneční představení, které fenomén prostituce spíše popisuje. Neproblematizuje jej a nezaujímá k němu žádný jasný postoj.
Na scéně se objevují tři tanečnice, představující prostitutky, a dva muži, kteří jsou jejich symbolickými zákazníky. Součástí scénografie jsou velké čtvercové desky, jakási zrcadla se stříbrným povrchem, která odrážejí světlo a vytváří roztřesené odrazy.
Ženské pohybové motivy jsou až příliš často zbytečně stereotypně „sexy‟ a lascivně vykroucené. Povedená jsou naopak dua mužů a žen postavená na partnerské spolupráci a efektních zvedačkách. Celkově je choreografie logická — příjemně plyne v čase a objevuje se několik zajímavých vizuálních nápadů, zejména ve spojitosti se zrcadly. Velká čtvercová zrcadla dobře fungují s výborným světelným designem Tomáše Morávka, kdy odrážejí světlo nebo zprostředkovávají rozostřené odrazy tanečnic v situacích, ve kterých je nepříjemné nebo těžké vidět ženské postavy napřímo. S pomocí menšího zrcadla si interpretky hrají s iluzí jednoho těla poskládaného z částí více žen.
Stereotypu a klišé se bohužel inscenace nevyhne ani v kostýmech. Tanečnice jsou oblečené do korzetů, podvazkových pásů a župánků, na obličeji výrazný make up s rudou rtěnkou. Potřebujeme vidět karikaturu „typické prostitutky‟? Neviděli jsme jich již dost?
V interpretaci vynikly Eva Rezová a Lucie Matoušková. S rolemi sexuálních pracovnic se popasovaly citlivě a důvěryhodně, s energií žen, které vědí, co dělají. Tanečnice Daniela Miklošová působila na svou roli prostitutky příliš mladě, nezkušeně, nevyspěle, až dětsky, což bylo podtrženo školáckým účesem – dvěma culíky. V sexuálním byznysu se nepochybně vyskytuje i tato problematika, ale v choreografii nebyla adresovaná, což vytvořilo tenzi, která neměla vyústění. Mužské postavy nevynikly, jejich role nebyly tolik taneční, jako spíš fyzicky herecké. Jejich úloha spočívala převážně ve zvedání partnerek a v jemných dotecích, kterými dívky častovali. Jemnost doteků byla jedním ze silnějších a uvěřitelnějších prvků, které mužská složka do představení vnesla. Obecně chyběla mezi ženami a muži při tanci energie a interakce na hlubší než jen fyzické úrovni, což je – vzhledem k námětu – zajímavý podnět k úvahám. Je to v realitě taky tak? Chodí se muži ke kněžkám lásky pouze fyzicky uspokojit, nebo je v tom něco víc? Jak to vnímají ony? Odděluje se v sexu za peníze tělo od mysli a citu?
Choreografka Michaela Dzurovčínová na sebe vzala nesnadný úkol režie a choreografie díla o nesmrtelném fenoménu ženské prostituce. Autorka sice pracuje nápaditě s prostorem, scénografií a s tancem v páru, ale obsahu bohužel pod nánosem klišé chybí sdělení jasný postoj k problematice i originalita.
Hudební fakulta Akademie múzických umění v Praze – Na predaj! Autorka, režie, choreografie Michaela Dzurovčínová, dramaturgie Gabriela Gabašová, scéna Jana Kahounová, kostýmy Polina Akhmetzanova, light design Tomáš Morávek, hudba a sound design Jan Vaniš. Psáno z představení 11. 6. 2022 v DISKu v rámci festivalu Zlomvaz.
FOTO: Alexandra Chudá