Jak dělat umění a nezbláznit se z toho

Magdalena Jirků

Poslední den letošního ročníku festivalu Zlomvaz byl, mimo jiné, věnován jedné z moderovaných diskusí s lákavým názvem Čokoládová koupel. Akce se díky teplému červnovému počasí mohla odehrát na střeše DISKu. Svým plánovaným začátkem v odpoledních hodinách přímo navazovala na představení projektu Matka ukrajinských studentů. Větší část diváků se na střeše po jeho skončení obměnila, ale někteří z nich zůstali sedět na svých místech. Silně rezonující atmosféra, která ještě doznívala z právě nabitého zážitku, se po pár minutách uvolnila. Z provizorního jeviště zmizely poslední rekvizity a prázdný prostor zaplnilo šest židlí stočených do půlkruhu čelem k divákům. V hledišti jsem mezi zhruba třiceti přítomnými poznala některé tváře absolventů divadelní fakulty, ale i současné studenty produkce nebo herectví. Přijít ale mohl opravdu kdokoliv, koho duševní pohoda v divadelním provozu zajímá. Vstup zdarma nevyžadoval žádnou předchozí akreditaci ani jiný zvláštní přístup.

Pozvánku k účasti od teatroložky vyučující na Katedře alternativního a loutkového divadla a moderátorky diskuze Karoliny Plickové přijali původně čtyři hosté vykonávající různé divadelní funkce: herečka Denisa Barešová, nová ředitelka DISKu Viktorie Schmoranzová, školní psycholog Martin Sedláček a student režie Tomáš Nevřiva, přičemž poslední ze zmíněných se setkání nakonec nemohl zúčastnit. Jeho místo nahradili další dva studenti KALDu –⁠ Fedir Kis a Matěj Šíma. Představení diskutujících a úvodní slovo moderátorky odstartovalo devadesátiminutovou debatu s podtitulem Jak dělat umění a nezbláznit se z toho z katalogu dobrých příkladů.

Ačkoliv se v divadelním prostředí nepohybuji dlouho a nepracuji na nijak vysoké pozici, zřetelně vnímám náročnost práce v takto specifickém provozu a s ním spojenou míru stresu. Tu přináší neurčitost pracovní doby, nedostatečnost finančního ohodnocení a časté neadekvátní jednání. I proto jsem na střechu DISKu zavítala. Účast lidí pod třicet let jednoznačně dominovala. Studenti či čerstvě zaměstnaní absolventi se v obdobných situacích bezpochyby ocitnout mohli. Jinak se témata debaty dala využít i jako určitá prevence. Netvrdím, že se díky pár tipům, jak vést spokojenější život, dá zcela předejít stresu a jeho vlivu na zhoršení psychického stavu, ale fakt, že se taková událost vůbec konala, může divadelníkům ukázat, že jde o otevřený problém, který můžeme a chceme společně řešit.

Jeden z diskutujících studentů vyjádřil pocit nepatřičnosti vyjadřovat se k tématu duševního zdraví před tím, než dosáhne určité mety či pracovního levelu, ze kterého by měl větší právo celý proces zhodnotit. Námitkou mu budiž slova Denisy Barešové, že ne každému se povede na vysněnou pozici dostat, tvrdá práce nemusí vyjít a v takových situacích se může i objektivně mladý člověk dostat do stadia vyhoření. Podnětnou poznámku vznesla i jedna z divaček. Reagovala na způsob představení osob, se kterými je debata vedena. Ke jménu dané osoby se obvykle přidružuje i její povolání, což samo o sobě vyvolává dojem, že si všeobecný respekt musíme tvrdě odpracovat, něco dokázat a že až potom lze určit, jestli jsme se během této cesty někdy dostali na dno, čímž se vracím k myšlence na začátku tohoto odstavce. Jde divadlo vůbec dělat jinak, než že tomu věnuji svůj veškerý čas a energii? Má nějaké hranice, za kterými pro nás na chvíli neexistuje? Mimo jiné byl podpořen pomalu se rozvíjející blokový provoz. Přistoupit na něj by ale musela většinová část českých divadel, aby se dostavil kýžený efekt v podobě snazší organizace času pro všechny zaměstnance, ale i řada ekonomických výhod.

„Vstávat každej den ve stejnou hodinu je můj sen!” odpovídá Denisa Barešová na jednu z prvních otázek týkajících se takzvaného well-beingu. Co přesně well-being je a za jakých okolností ho jsme schopni dosáhnout, vysvětluje místní psycholog Martin Sedláček. Mimo již zmíněné finanční zabezpečení a dobré materiální zázemí vyjmenovává pravidelnost v jídelníčku a dostatek spánku i pohybu. Moderátorka Martina Sedláčka doplňuje čtyřmi příručkovými body, které nás na cestu k „spokojenému bytí” mohou nasměrovat – connect, be active, take notice and give. V návaznosti na všemožné definování tohoto stavu vytahuje Fedir Kis z batohu knihu Moc přítomného okamžiku. Větou „My herci jsme neustálými hledači esoterismu.” zahajuje předčítání z kapitoly Jak dojít k osvícení. Nalezení a žití v takovém balancu není ale pokaždé v našich rukách. Například diáře herců, jak zmínila Denisa Barešová, mají často pod palcem produkční společnosti. Nerovnoměrně rozložená práce z podstaty neumožňuje nebo minimálně nezlehčuje plánování na delší dobu dopředu. Člověk se tak učí ve své vlastní hlavě neustále pracovat, kvůli čemuž se mu reálného duševního odpočinku dostává jen minimálně.

Na otázku, jestli odpočívat umí a jaké aktivity pro svůj relax praktikují, hosté shodně odpověděli, že nejúčinnější odpočinek provozují mimo Českou republiku. V místech, která nepřipomínají ruch a shon velkých měst a nedisponují jednoduchým přístupem k internetu. V prostředí spojeném s prací je přepnutí do stavu nepřemýšlení nad povinnostmi a zklidnění velmi obtížné. Přestože máte své pracovní povinnosti pod kontrolou a pravidelně je proháníte všemožnými to do listy, tak se nelze vyvarovat všem nárazovým situacím a změnám. I když se pracovní událost zruší a nám se dostane více volného času, náš mozek je již nastaven do pracovního módu a přepnutí do stavu odpočinku se provádí dosti těžko.

Debata byla vedena velmi neformálním způsobem a probíhala spíše způsobem štafety než ve stylu prostého odpovídání na připravené dotazy. Diskutující i diváci na sebe střídavě reagovali, vykopávali nové podněty vycházející z aktuálního tématu a moderátorka nechávala události volný průběh. Přebírala slovo pouze ve chvíli, kdy se úvahy nad daným tématem vyčerpaly nebo se rozběhly jiným směrem. Ze soustředěného, ale nenuceného setkání jsem si odnesla především tip, jak k samotné práci přistupovat. Dělat ji s láskou a původním zápalem, ale nebrat ji natolik vážně, aby mě začala ničit. Rada je ale pouze bonusem k celkovému pocitu z debaty, která sama o sobě fungovala jako prostředek pro chvilkový odpočinek od festivalového dění – a tím pro mě splnila svůj účel. S definicí čokolády, jejích blahodárných účinků a pozvánkou k následné neoficiální diskuzi se moderátorka rozloučila s hosty i diváky, kteří se ve valné většině rozutekli zpět do víru festivalu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.