Vyjdi na světlo

Eliška Hankovcová

Jedním ze závěrečných bodů programu letošního festivalu Zlomvaz byla inscenace Equus. Adaptaci díla britského dramatika Petera Schaffera přivezli studenti brněnské JAMU. V úsporných prostorech jednoho z ateliérů dokázali zprostředkovat dynamický i působivě mystický zážitek.

Původní Shafferův text o mladém chlapci, Alanu Strangovi, jenž skončí v psychiatrické péči doktora Dysarta poté, co brutálně zmrzačí šest koní, je poměrně náročný. Pro účely studentské inscenace tak logicky prošel značnou dramaturgickou úpravou. Dramaturgyně Bára Viceníková jej nejen aktualizovala (popěvek, který Alan bezduše opakuje místo odpovídání na otázky, pozná každý, kdo někdy přeskakoval reklamu s otravným zeleným paňácou), ale také text výrazně zkrátila a snížila počet postav. Změny však nejsou v rozporu s původním textem. Právě naopak – inscenace díky nim dostává značný spád, aniž by ztrácela na silném sdělení.

Dynamizovat děj pomáhá i scénografie, jež je založená především na práci s kontrastem. Jeviště diagonálně protíná sterilně bílý pruh lina. Světlý kužel vede k šatní skříni, též natřené jasně bílou barvou, jejíž dveřní křídla jsou otevřená dokořán. Malá skříň představuje stísněnou ordinaci lékaře Martina Dysarta. Zbytek prostoru kolem ní se utápí ve tmě, jen je podle potřeby osvětlován bodovými reflektory. Vzniká tak ostrý přechod mezi do očí bodající bělostí psychiatrické léčebny a záhadnou tmou. Potemnělá část jeviště se stává plochou, kde se odhaluje minulost postav, ale i jejich sny, touhy a strachy skryté hluboko v podvědomí. Kontrastní rozdělení umožňuje rychlé střídání mezi různými časovými rovinami děje. Když Alan během svých sezení u lékaře rozkrývá svůj příběh, výjevy z jeho minulosti – první strhující jízda na koni, práce v obchodě, rande s dívkou ze stájí – se odehrávají ve tmě. Bílá ordinace znamená přítomnost. Mezi světlem a tmou však může rychle putovat i sám Dysart. Pro něj je temná část jeviště, navíc zahalená do plíživého kouře, únikem do snů a zpytujících myšlenek o smyslu jeho práce. 

Postavy mladého Alana a lékaře se tak stávají konstantami scény. Oba jejich představitelé, Kanwar Šulc a Tomáš Weber, si po celou dobu představení nevydechnou, i když mají značně odlišné úlohy. Šulc v roli mladíka umně přechází z vygradovaného napětí do ležérně apatického nezájmu, ze kterého je ale cítit pouhá póza a skrývání vlastní křehkosti. Weber jako doktor Dysart zas dokáže (s menšími zaškobrtnutími) věrohodně ztvárnit pochyby a tápání vyhořelého psychiatra. Zbylí tři členové ansámblu ztvárňují zbytek postav a díky jednoduchým kostýmům se mohou proměňovat a brát na sebe různé podoby v Alanově vyprávění. Když si k černým legínám obléknou jednoduchou šedou mikinu, stávají se najednou třeba koňmi a v krátkých choreografických výstupech v rytmu dunivé, extatické hudby vezou hlavního hrdinu. Přidá-li se k mikině ještě zlacená celoobličejová maska, jsou herci v mžiku antickými veleknězi z Dysartových snů. Kostýmy tak fungují stejně jako scéna – umožňují rychlé střihy a zároveň všechny postavy prostě, ale jasně odlišují.

V inscenaci se tak chytrým a efektním způsobem otevírají důležitá témata, jako je pocit vyhoření či hledání vlastní identity a smyslu života. I díky tomu zanechává v mysli příjemně provokující dozvuk. 

Divadelní fakulta Janáčkovy akademie múzických umění v Brně – Peter Shaffer: Equus. Režie Michal Moravec, dramaturgie Bára Viceníková, hudba Pavel Čeněk Vaculík, scéna a kostýmy Magdalena Černá, choreografie David Strnad. Psáno z představení 11. 6. 2022 na DAMU v rámci festivalu Zlomvaz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.