Jak posmutnělý klaun rozesmál

Tobiáš Waller

Co je vědomí? Co je nevědomí? Co je mysl? Ty a mnohé další otázky si klade performer Arman Kupelyan společně s tvůrčím týmem inscenace Playground of the Unconscious Self, která zakončila třetí festivalový den a přiblížila divákům tématiku nevědomí. Kupelyan vytvořil originální postavu, s jejíž pomocí demonstruje útržky z vlastního vnitřního světa. Zároveň vytváří dialog mezi personifikovaným nevědomím a osobou, ve které je uvězněno, či se samotným divákem.

Performer v inscenaci, která využívá prvků pantomimy, nonverbálního divadla a klauniády, ztělesňuje nevědomí jako jakýsi pokřivený a bezútěšně osamělý charakter. Ten však není zoufalý. Jeho vzezření, které může evokovat skřeta či člověka s tělesným postižením, upozorňuje na to, že právě nevědomí je něco zanedbávaného a opomíjeného. Něco, čemu se nedostalo správného vývoje a růstu. Něco, co je však sympatické, upřímné a jemné. Kupelyan odkrývá své nitro a nabízí intimní pohled na řadu osobních zážitků. Provází publikum od zkušeností a traumat z dětství, přes sexuální touhy a lásku až k závislosti na druhých a potřebě svůj život sdílet. Otevírá tak vlastní sdílnou hru posmutnělého klauna. Jako bychom celou dobu byly na návštěvě cizího nevědomí, v němž postava přebývá.

Kupelyan postavu vytvářel společně s dramaturgem a spolurežisérem Emilem Rothermelem s myšlenkou na tíživost psychických procesů odehrávajících se uvnitř nás. Vycházel z principu klauniád a z tance butó. Její fyzické vzezření tvoří shrbenými zády, divokou klaunskou mimikou a gestikou či až infantilním pohybovým slovníkem. Jeho zosobněné nevědomí, tedy shrbený a špinavý muž, škobrtá a pokulhává kolem, jelikož mu patrně nikdy nebylo umožněno nic jiného. 

Postavu potemnělého klauna zasadil přímo dovnitř mysli člověka. Tomu odpovídá i jednoduchá, ale perfektně funkční scénografie (Lidya Arinna Emir, Alexandra Chernomashyntseva). Ta je totiž složena z předmětů, které mohou na scéně působit náhodně, jsou ale pro hru svým způsobem klíčové. V pravé zadní části jeviště je stůl s židlí, u něhož na začátku usíná muž, v jehož mysli a nevědomí se zbylý děj odehrává. V levé zadní části pak nesourodá hromada krabic, z níž klaun tahá rozličné předměty, jimiž rozehrává svou hru. Scénu dotváří pár masivních plechových trubek a do rámu promítaný portrét muže z úvodu. Během své hry také využívá stroj na sny sestrojený z plechového sudu, antény a vypínače, kterým se výroba snů spouští. Pro klaunovu hru vzniká ztemnělý a tichý prostor připomínající zaskládaný sklep nebo půdu plnou vzpomínek, myšlenek, traumat a tužeb. 

Ačkoliv je Kupelyanova postava vystavěna na principu pantomimy, mluví. Je sice vidět, že s tím má na začátku sama problém a trvá ji notnou chvíli, než zádrhely s artikulací a samotnou tvorbou slov a vět překoná.  To ale plně podporuje interpretaci toho, že nevědomí je něco zapomenutého a osamoceného. Tak, jako právě narozené děti mžourají za světlem a učí se mluvit, je i klaun zprvu zaskočen jak světly, tak samotným publikem, se kterým po celou dobou interaguje. Tím vytváří komickou linii, jež se ale ani po téměř hodinové délce nevyčerpá a stále baví. Diváků se ptá, zda jsou jeho přáteli a nechá se jimi povzbuzovat ve své hře. Jako by jeho primární motivací byla přítomnost publika a upřímný zájem někoho, kdo se s lidmi ještě nikdy nesetkal, prozkoumat, co jsou zač. 

Nechává se hecovat a postupně se začíná víc a víc předvádět. Užívá si pozornost a svou akci postupně graduje proměnou ze stydlivého a vykuleného mima v sebevědomějšího. Ke konci si zažádá i o hudbu a do rytmů elektronické hudby (Štěpán Plíva) se svobodně roztančí. Se zazvoněním budíku se však slušně a pokorně rozloučí, odejde a uzavře svou snovou hru, kterou bavil publikum i sám sebe. Tichým a klidným odchodem pak jako by potvrdil pomíjivost momentů, kdy se naše vlastní mysl projevuje a převažuje nad racionálnem. 

Kupelyan vytvořil originální postavu, kterou dokáže s naprosto nezpochybnitelnou sebedůvěrou a křehkou jemností vést a rozvíjet. Skrze svou osobní poetiku nahlíží na téma mysli a nevědomí, kterou pilně zpracovává, a viditelně do postavy klauna otiskává. V intimní, klidné a až hřejivé inscenaci plně svého klauna rozehrává, přičemž působí dojmem, že posmutnělým a křehkým mimem je a vždy byl on sám. 

Hudební fakulta Akademie múzických umění v Praze – Arman Kupelyan: Playground of the Unconscious Self. Režie Arman Kupelyan, Emil Rothermel, dramaturgie Emil Rothermel, choreografie Arman Kupelyan, scéna a kostýmy Lidya Arinna Emir, Alexandra Chernomashyntseva, hudba Štěpán Plíva. Psáno z představení 10. 6. 2022 v DISKu v rámci festivalu Zlomvaz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.