Barbora Smolíková
Jeden byt za pandemie a návštěvník na objednávku. V pátek uvedli studenti mezinárodního programu autorského herectví na Katedře autorské tvorby a pedagogiky DAMU inscenaci vlastního textu The Visitor. Autory dystopického dramatu jsou Natali Spasova a Viktor Buzharov, který v představení také sám vystupuje. Inscenace stojí především na postupném odhalování příběhu a fikčního světa, který není tak vzdálený od naší reality.
Zmíněný byt je ztvárněn velmi úsporně – stůl, židle a prázdný prostor Řetízku s jeho dveřmi v zadní stěně. Na stole sedí žena v jednoduchých bílých šatech – Lisa (Aleksandra Ziółkowska) – a zády k ní ženská postava v černých šatech s nalíčenou černou škraboškou (Mariale Carranza). Když se Lisa zvedá a pohybuje se po prostoru, temná figura její pohyby zrcadlí. Pak se ozývá klepání – zadními dveřmi vchází návštěvník – Dominik (Viktor Buzharov) v čistě bílé košili, s brašnou přes rameno. Nejdříve vyřídí formalitu naskenováním kódu z Lisina mobilu – všem známé potvrzení bezinfekčnosti, které dává tušit, že jsme v tvrdém lockdownu. Když je vše v pořádku, začne najednou Lisu vítat jako svou sestru, objímají se, povídají si jako sourozenci. Lisa sáhne na mobil, ten Dominikův pípne a sourozenci se mění ve dva milence. Další notifikace, návštěvník je najednou kamarád Lisy, který jí u vína dělá manikúru.
Kdo je tedy vlastně na návštěvě? Jedná se o stále stejnou osobu? Nebo jsou to různé osoby, které jsou herecky těžko odlišitelné? Prvotní zmatek se postupně během představení vyjasňuje. Snaha pochopit, jak funguje ukázaný svět, je tím hlavním, co drží mou pozornost. Tvůrci předkládají dystopii, v níž si lidé mohou objednat univerzálního návštěvníka, kterému dopředu pošlou instrukce, koho má zahrát a jaký typ mezilidského kontaktu jim má zprostředkovat.
Chronologický děj má dvě linie. Střídají se scény mezi Lisou a Dominikem s pohybovými mezihrami, v nichž Lisa interaguje s ženskou postavou v černých šatech. V těchto scénách, které jsou vizuálně z ostatního dění vyňaty nasvícením do rudého světla, spolu obě ženy zápasí, druhá postava pomazává Lisu černou barvou. Jedná se o jakýsi Lisin stín, temnotu její mysli či zlé alter-ego, jež se Lisa snaží porazit. Stín je pak během ostatních scén stále přítomen na scéně, ačkoliv není ve středu pozornosti a pouze se nenápadně pohybuje okolo stěn. Zůstává v pozadí – jako vnitřní samota, které se dá jen těžko zbavit, pouze ji lze na chvilku zahnat do kouta rozptýlením v podobě objednané společnosti. Pohybové scény s alter-egem formálně ozvláštňují jinak čistě činoherní tvar s psychologicky pojatými postavami a realistickým herectvím.
Objednaná společnost ale nestačí, Lisa touží po opravdovém lidském kontaktu a zkouší se seznámit s návštěvníkem samotným – s tím, kým je, když nemá žádný předepsaný scénář. Ve scénách, v nichž se ho snaží donutit říci cokoliv upřímného, se Dominik poprvé stává postavou s naznačeným komplikovaným vnitřním světem, který však urputně skrývá kvůli strachu, že poruší pravidla zaměstnavatele. Co mu tedy hrozí? V jak moc dystopické společnosti se nacházíme? To zůstává tajemstvím, na nějž otevřený konec úplně odpověď neposkytuje, ale nabízí více možností výkladu, které jsou však všechny dosti mrazivé.
Naopak zmíněné pohybové mezihry svou sdělností zaostávají za příběhovou linií vztahu s Dominikem a zdá se, že nakonec pouze ilustrativně ukazují psychický stav Lisy. Příliš popisně působí, když nad temnotou Lisa vítězí zrovna ve chvíli, kdy to vypadá, že se jí povedlo proniknout k Dominikově skutečné osobnosti a přemluvit ho, aby se k ní nastěhoval. Když se však ukáže, že tento happy end nevyjde, tak se postava v černých šatech vrací a v závěrečném obrazu objímá Lisu.
Na celé inscenaci je tak nejzajímavější samotná fabule, která může připomínat fikce zkoumající dopad různých technologických možností na jednotlivce, které rozvíjí seriály jako např. Black Mirror. Bohužel u příběhové roviny inscenace končí, k přesahu a obecnější výpovědi o lidské samotě, nebo snad dopadu anonymizujících technologií a trhu, který chce zpeněžit i jakoukoliv formu lidského kontaktu, již nedochází.
Divadelní fakulta Akademie múzických umění v Praze – Natali Spasova a Viktor Buzharov: The Visitor. Režie Natali Spasova, dramaturgie Natali Spasova & Viktor Buzharov, hudba Emilija Ducks, choreografie Mariale Carranza. Psáno z představení 10. 6. na DAMU v rámci festivalu Zlomvaz.
FOTO: Juan David Cevallos