Tenhle byt trochu smrdí

Magdalena Jirků

Katedra činoherního divadla pražské DAMU uvádí drama Mariuse von Mayenburga Perplex. Diváci Zlomvazu měli možnost inscenaci zhlédnout ve čtvrtek v prostorách jedné z činoherních učeben. V ní stojí čtvercový, čistě bílý půdorys o dvou bílých stěnách se zadním vchodem, jedním gaučem, konferenčním stolkem a kytkou. Celá místnost je o pár stupňů natočena k divákům. Je to sterilní místo, které má být domovem. Upuštění od zútulnění takto osobního prostoru jednoznačně odkazuje k tématu ztráty domova. Od počátku tušíme, že s bytem něco není v pořádku. Tenhle byt zkrátka trochu smrdí.

Čtyři postavy svou identitu mají – navzdory anonymizujícím džínům a bílým tričkům. Během jedné hodiny se autorům inscenace daří jasně, stručně, ale nenuceně vykreslit pohledy všech postav, které se stejně jako situace rychle střídají. Herci zastávají hlavní a vedlejší role v návaznosti na konkrétní události, ale v celkovém kontextu se nedá říci, kdo je hlavní postavou.

Eva a Robert přijíždí z dovolené do prostředí, které před odjezdem považovali za svůj domov. Péči o něj v době jejich nepřítomnosti vykonával spřátelený pár, Judit a Sebastian. Ti se v bytě mezitím sami zabydleli a do konce představení ho nikdy úplně neopustí. Mezi páry vzniká vzájemná nevraživost a soutěživost vrcholí tanečním soubojem a vyhlášením utajovaných, ale předpokládaných nevěr uvnitř skupiny. Eva a Robert. Judit a Sebastian. Robert s Judit. Sebastian s Evou. Vystřídáním všech možných poměrů dochází i ke styku Roberta se Sebastianem v převleku soba. Ikonickou hláškou „Odevzdej se sobovi!“ vzniká mezi mladými muži romantický vztah.

Síla prostorové a genderové vyváženosti je podle mě vhodným i výhodným komponentem pro vytváření všemožných situací. Z té první, vcelku banální dějové linky, se rozvíjí a větví vícero absurdních situací. Díky režii Tomáše Ráliše dostávají herci příležitost se rozehrát do emočně extrémních poloh. Vyhrocená absurdita přebírá moc nad celou inscenací a dále eskaluje. Dohady, kdo zaplatil elektřinu, co tu dělá ta kytka, proč nemáme na jídlo a jak se jmenuje slečna na hlídání, která je příčinou vysokých výdajů, podávají ruku komičnosti. Celkově se v inscenaci, po vzoru předlohy pracuje s prvky grotesknosti jakožto s něčím, co narušuje tradiční způsob vnímání reality. Forma grotesky dává inscenátorům možnost otevřít širší spektrum témat i časových sfér, které spolu díky určité deformaci situací převzatých z reálného života mohou fungovat a přitom diváka neudusit.

Ze série nekončících překvapení a odhalení v rámci jedné skupiny přátel, která funguje jako svět sám pro sebe, by se dal klidně natočit sitcom. Herci předstírají existenci čtvrté stěny a ve většině případů uzavřený prostor respektují. Pro jeho opuštění využívají vyříznutý obrys ve tvaru dveří. O to velkolepější a překvapivější entreé předvádí Robert ve scéně vracející se do jeho dětských let. V uniformě Hitlerjugend vtrhává do místnosti vyklápěcími dveřmi za gaučem. Odkazy k nacismu provázející tyto scény jsou sice letmými, ale nepřehlédnutelnými momenty, které se podobně jako autor předlohy vyrovnávají s minulostí.

Hlodající pocit napětí ve mně vyvovával poštovní balík neznámého obsahu ležící celou dobu vedle gauče. Ačkoliv nezůstával bez povšimnutí, a naopak byl pravidelně připomínán, je otevřen až k závěru představení. Jméno odesílatele se shoduje se jménem adresáta. Z Evina překvapení, které otevírání balíku provází, je zřejmé, že se nejednalo o vědomou akci. Minimálně ne v tomto časoprostoru. Průvodní dopis i obsah balíku Evu s Robertem informují, že Eva sama sobě poslala hlavu vlastního manžela společně s výhružnou zprávou a varováním, aby se stala dobrým člověkem. V tu chvíli si postavy uvědomí, že jsou celou dobu sledovány, varovné dopisy přece nechodí jen tak. Veškerá pravidla o čtvrté stěně se ruší a představitelé přátel vchází před prostor smluvené hry. Vystoupí ze svých rolí, které od nich přebírá druhý pár rekapitulací úvodní scény, kdy Eva s Robertem přijíždí domů. Jejich svět se zacyklil.

Co bude dál? Místo rozřešení a postavení se svým problémům začínají herci zpívat ukolébavku. Je smířlivá píseň kolektivním přistoupením na neřešitelnost této situace a odpovědí na problémy z neuspokojivého života? Bizarně laděné finále a z něho plynoucí zcizení využívají herci k pomyslným závěrečným titulkům. Představí nejen sebe a své kolegy, ale celý inscenační tým. Tak ještě dudlík a můžeme jít spát.

Divadelní fakulta Akademie múzických umění v Praze – Marius von Mayenburg: Perplex. Překlad Kateřina Bohadlová, režie Tomáš Ráliš, dramaturgie Adéla Čermáková, choreografie Klára Suchá, scéna, kostýmy a light design Jakub Peruth, hudba Tomáš Ráliš a Tomáš Dalecký. Pedagogické vedení Juraj Deák a Jan Hančil, herecká spolupráce Miroslav Hanuš a Zuzana Slavíková. Psáno z představení 9. 6. 2022 na DAMU v rámci festivalu Zlomvaz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.