Ludmila Zajíčková
Projekt, který vznikl během třetí vlny pandemie na Slovensku, si určuje za cíl přinést výpovědi o snech i bolestech studentů herectví na Akadémii umení v Banskej Bystrici. Po uvedení v Praze zanechal otázku, jestli covidové projekty s terapeutickým podtextem (nebo přímo účelem?) mají potenciál obstát před živým publikem. Protože stejně, jako by přineslo člověku sledování cizího terapeutického sezení pocity určité nepatřičnosti, podobně invazivně působilo i sledování inscenace bystrického souboru pod vedením Jána Luterána.
Do tmy jeviště vstoupilo dvanáct postav oděných do bílých košilí zastrčených v černých kalhotách, s průsvitnými batůžky, v nichž blikala malá světýlka. Postavy přes sebe začaly heslovitě vyslovovat, čím teď v životě jsou – syny, dcerami, herci, kamarády. Vzápětí zavěsily své batohy na zadní závěs a se světly v rukou sdělily publiku své životní touhy. Náznaky niterných osobních zpovědí následně ale přebila neukotvenost příběhů, které na sebe nenavazovaly tematicky, a nebylo zřetelné, proč jsou vůbec příběhy vyprávěné. Sdílené autorské příběhy o aktuálních tématech (reflexe toxických vztahů nebo přístupu k poruše příjmu potravy) ztratily na významu pod tíhou rušivých elementů v podobě techno hudby, sborových syčivých zvuků, křičení prázdných frází nebo papouškování konkrétních replik. Jednotlivé konfese navíc postavy nijak nepřiblížily, pouze přispěly k povšechné neuchopitelnosti a nečitelnému vyznění.
Nesystematické proplétání pohybové a hudební složky příběhu vytvořilo dojem zamotaného klubka. Předváděná doprovodná gesta měla vyprávěné příběhy doplnit, ale namísto toho se v nich utopila a dění na jevišti bylo moc. Celek pak působil jako první sezení u terapeuta – chaotické sdělování životních zážitků a eskapád bez přidaného kontextu. Terapeut se pak může domnívat, kam tím vším míříte, ale sezení bude muset být ještě několik, aby se dobral pravého sdělení pod povrchem. Inscenaci Nakúpené se bohužel pod povrch nepovedlo ani nahlédnout. Pocitu terapeutického sezení přispěla i jednotvárná práce s dvanácti židlemi, které se držely v jedné řadě a manipulovalo se s nimi pouze po vodorovné ose jeviště. Když pak herci židle v různých částech obsazovali, seděli proti hledišti a uhrančivě vyprávěli další z mnoha příběhů do naslouchajícího jeviště.
Přes to všechno se herci jevili jako koherentně vystupující celek a vzájemné napojení se ukázalo především ve výrazné pohybové složce. Ať už se aktéři vzájemně nosili, přehazovali jednu z hereček jako kyvadlo nebo se oddávali přesným rytmickým kreacím, tak se ročník studentů projevil jako skutečně sehraný soubor. Pohybová složka působila uceleně a společná práce byla nejsilnějším poutem mezi herci. Hravost vycházející z improvizace udávala tempo jinak nesystematickému víru vršících se principů. Celá inscenace pak chtě nechtě vyzněla jako finální forma jakéhosi improvizačního workshopu za účelem stmelení kolektivu.
Předměty během úvodu náhodně poházené po jevišti se v závěru představení staly hranicí, u níž hlubší emocionální poselství končilo. Ač se části představení odehrávaly fyzicky blízko – na forbíně – významově se vše vzdalovalo hledišti. I přes četnou artikulaci osobních problémů bylo obtížné pochopit charakter jednotlivých protagonistů a o to obtížnější bylo se na ně napojit. Snahu zachytit pointu příběhů mařily rušivé zvuky broukání a mnohdy zbytečné křičení. Jednotné oblečení dávalo možnost vystupování s různými charaktery. Ale nezodpovědělo otázku, jestli jsou herci po celou dobu jednou postavou. Stejná nezodpovězená otázka se týká propojenosti nebo řazení jednotlivých příběhů, protože návaznost šla hledat jen těžko.
V závěru herci vycházeli ze sborově zpívajícího půlkruhu a svěřili se divákům se svými plány a nadějemi do budoucnosti. Představení se po nepřehledném chumlu vrátilo ke stejnému principu, jakým začalo. Osobní zpověď o touze být úspěšnou herečkou, novým Jozefem Bednárikem, nebo být „jen“ dobrým člověkem. Zakončením inscenace byly niterní výpovědi herců, z nichž bylo cítit emocionální vypětí a jejichž pro soubor hluboký význam byl vidět v zaslzených očích herců. Pro mne toto bylo jedinou chvílí, kdy jsem cítila lehké napojení na jeviště a tvůrce, v jinak nesystematicky budovaném představení. I přes sehranost dokázanou v pohybových částech, se soubor mohl více soustředit na ucelenost příběhů. Inscenace by pak nepůsobila jako zmatené terapeutické setkání.
Akadémia umení v Banskej Bystrici – Ján Luterán a kol.: Nakúpené. Režie Ján Luterán, scéna a kostýmy Michal Lošonský, choreografie Soňa Kočanová, light design Marián Veleš, sound design Jozef Mituch. Psáno z představení a diskuze 9. 6. 2022 v DISKu v rámci Zlomvazu.
FOTO: Juan David Cevallos