Všechny spolu a na tři!

Magdalena Jirků

První festivalový den ve svém programu nabídl domácí inscenaci Červ v srdci člověka z produkce Katedry činoherního divadla DAMU. Do útulného prostoru Řetízku přichází režisérka Kateřina Volánková a dramaturgyně Kristýna Nebeská s autorskou inscenací opírající se o životní osudy jedné americké a dvou britských spisovatelek dvacátého století: Sarah Kane, Sylvie Plath a Virginie Woolf. 

Vizuálně úsporná inscenace začíná pohřbem neznámého nebožtíka, za kterého spisovatelky společně truchlí. Kde je ale rakev? A byla tu vůbec někdy nějaká? Prázdný prostor s černým sametovým výkrytem na horizontu a třemi multifunkčními krychlemi, na nichž herečky zprvu posedávají, žádnou další rekvizitu v tu chvíli nenabízí. Rozvzpomínání si na mrtvého a bezvýslednost jejich pátrání, jak se na tomto místě vůbec ocitly, předchází uvědomění si, že jsou po smrti právě ony. Zaskočilo mě, jak plynule a samozřejmě postavy tuto pozici přijímají. Smrt se oproti životu zdá mnohem méně šokující a o něco smířlivější. 

Prvotní klid s ironickou úlevou brzy střídá série nepříjemných rozhovorů a situací, ve kterých si spisovatelky vzájemně připomínají svou minulost a z ní vycházející zkušenosti. Propojení a realizace setkání těchto tří žen vede k mnohovrstevnatému dialogu, který se zprvu podobá spíše nucenému a nevřelému small talku. V průběhu jedné hodiny se rozvíjí do velice osobních rovin, kde není možné určit, zda se postavy doopravdy sbližují a vzájemná přítomnost i pojmenovávání pomáhá ventilovat zadržované emoce, nebo zda jsou jejich vztahy toxické a naopak se od sebe čím dál více oddalují. Fúze jejich životních etap spíše než rozpravu nad různě rozsáhlým dílem připomíná četbu soukromých deníků, z jejichž obsahu vyvstává nemalý počet duševních otřesů a trápení. Nechybí traumatická smrt otce Sylvie Plath, nevěra jejího manžela, utonutí Virginie Woolfové nebo děsivá léčba elektrošoky v případě Sarah Kane. Dění tvoří vedle vyprávění a předčítání i kolážovité vyobrazení jednotlivých partnerských či rodinných vztahů, způsobů sebevražd všech tří postav a následné vyrovnávání se s nimi.

Kde přesně se jejich postavy nachází, není vždy zcela jasné. Lze tak vycházet pouze z poskytnutých indicií, jako jsou útržkovité popisy prostředí či způsob, jakým jsou užívány rekvizity, či podle toho, jaké postavy zrovna představují další dvě herečky.

Tvar se pro mě začal stávat nepřehledným ve chvíli, kdy přes jejich domnělou smrt i sdílené zkušenosti s léčbou neuróz a psychických onemocnění pokračovaly v polykání pilulek, a nebylo tak úplně zřejmé, v jaké době nebo části jejich „vyprávění“ jsme se ocitli a jestli je otázka chronologie vůbec na místě. Minulost i přítomnost se prolínají a někdy spolu paralelně koexistují. Což je mnohdy podobně matoucím aspektem, k jakému může dospět i čtenář Psychózy 4.48 Sarah Kane a dalších postdramatických her. Podoba literárního díla oscilující mezi dramatem a poezií se pravděpodobně stala jedním z podkladů, s nimiž inscenační tým pracoval. Inscenace z této formy přebírá absenci jmen postav a nejasnou hranici mezi monologem a dialogem. Bez hlubší znalosti biografických údajů a děl jednotlivých autorek hrozí utonutí v moři absurdna, které pojetí jednotlivých scén doprovází. Pokud tento fakt přijímám, pole možných interpretací se pak stává otevřenějším, a tedy přístupnějším pro uchopení celého kusu. Abstraktní prostředí smrti a prožití obdobných osudů možná autorky inscenace zavedly na stejné místo, kde dostaly další prostor pro své vyjádření.

Mimořádně povedeným shledávám herectví všech tří představitelek. Jejich pojetí na mě i přes těžkost tématu působí lehce a hrají s určitým odstupem. Díky tomu se dostaví několik zábavných momentů v podobě ironických poznámek a vzájemného „pošťuchování“. Motivem, který se v rámci představení několikrát vrací, je nasazování králičí hlavy nadměrné velikosti s královskými korunami, za kterými postavy schovají svou tvář. Ačkoliv se jedná o jeden z odkazů k literárnímu počinu Sylvie Plath, v inscenačním kontextu k němu můžeme přistupovat jako k efektu zcizení poskytujícím rozptýlení a odstoupení od dosavadních výpovědí.

Klidný a smířlivější závěr inscenace voní po chloru a rozhřešení. Kontrastuje s dynamickým rytmem představení, který poslední scéně předchází. Herečky svlékají obyčejné černé šaty a v sytě červených jednodílných plavkách se chystají ke skoku ze břehu označeného typickou varovnou cedulí „zákaz skákání“. Tak všechny spolu a na tři!

Divadelní fakulta Akademie múzických umění v Praze – Červ v srdci člověka. Režie Kateřina Volánková, dramaturgie Kristýna Nebeská, scéna, kostýmy a light design Hana Kessnerová a Klára Pavlíčková, hudba Jakub Borovanský a Berenika Anna Mikeschová. Psáno z představení 8. 6. 2022 na DAMU v rámci festivalu Zlomvaz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.