S pocitem nekončící práce se špatně relaxuje

Anežko, jsem moc ráda, že jsi přijala mou nabídku. Zajímalo by mě, jestli jsi už někdy jako produkční poskytovala rozhovor?

Ahoj, ne, nikdy jsem rozhovor neposkytovala. Ale jsem za tuto příležitost velice vděčná. Nesetkávám se často s tím, že by někdo upřednostňoval rozhovor s produkční před například dramaturgem nebo režisérem. 

Plánuješ na letošní festival dorazit? Máš nějakou představu, co bys ráda viděla nebo čeho by ses chtěla zúčastnit?

Určitě dorazím s naším inscenačním týmem Lidí bez vlastností. Na festivalu se nemůžu zdržet, protože je bohužel v době mých státnic, budu se tedy hned vracet do školy. Ale mrzí mě to, ráda bych viděla, jak se dělá studentský festival i jinde než u nás na JAMU.

Hned první festivalový den budou mít návštěvníci Zlomvazu možnost v DISKu vidět zmíněné představení vaší absolventské inscenace Lidé bez vlastností v tvojí produkci. Do jaké míry ses jako produkční podílela na umělecké stránce procesu? Je to při studiu produkce vůbec možné, nebo je jeho náplní především rozvíjet manažerské schopnosti?

Rozvíjení dovedností manažerky je určitě hlavní náplní práce produkční inscenace. Podíl na uměleckém procesu se z mé zkušenosti odvíjí od složení týmu. Bohužel to není standard. Režisér Marek David a dramaturg Jakub Molnár na textu a vizi inscenace pracovali dlouho před tím, než jsem se k týmu přidala. Ale třeba se skvělou scénografkou Adélou Szturcovou jsme vedly dlouhé debaty o tom, jak by měla scéna vypadat. A společně jsme pak řešily i praktické záležitosti.

Máš umělecké ambice?

Bavila by mě scénografie nebo dramaturgie, ale musím říct, že jistěji se zatím cítím v roli produkční. A myslím, že se profese dají dobře spojit. Mít manažerské schopnosti je dobrý základ pro založení vlastního uměleckého projektu. Ostatně, když se celý inscenační tým cítí dobře, všichni mají po ruce právě to, co potřebují, do inscenace se podaří získat vše potřebné a spokojení jsou i diváci – nedá se v takové chvíli říci, že je management také formou umění?

Je pro tebe studium tohoto oboru možností získat přenositelné schopnosti a ty třeba využívat i v jiných kulturních odvětvích, nebo bys nejraději striktně zůstala u divadla?

Je pravda, že hodně mých spolužáků neplánuje zůstat v divadle, a věřím tomu, že dovednosti využijí někde jinde.Mě ale divadlo zatím pořád baví! Letos jsem měla stáž v našem školním divadle Studio Marta a musím říct, že mě tohle „lehce zaprášené, starobylé, zašlé“ prostředí neuvěřitelně láká. Divadlo má pro mě jedinečnou atmosféru (ať už jde o prostředí, nebo kolektiv), kterou jsem zatím nepocítila nikde jinde. Zároveň se ale jako studentka JAMU snadno dostanu k projektovému managementu. Příští rok náš ročník pořádá tradiční Mezinárodní festival divadelních škol SETKÁNÍ/ENCOUNTER. A obojí – práce v divadelní instituci i na divadelním festivalu – je pro mě atraktivní. Jsem ráda, že si jako absolventka našeho oboru budu moci vybrat.

Podílíš se na něčem mimoškolním? Zbývá ti při studiu čas na práci?

Bohužel mi moc času nezbývá, ale je to do značné míry moje volba. Ve škole se podílím na mnoha projektech, všechny mě baví a snažím se se toho naučit co nejvíc. Zároveň když chcete mít „vymazlené projekty“, i když je to zdánlivě cosi tak malinkého jako minifestival monodramat nebo produkce ateliérového sympozia, vezme to prostě čas, kdy bych se mohla věnovat něčemu jinému. Ale možnosti jistě jsou, spolužačky pracují v divadlech, hereckých agenturách nebo reklamě.

Zvažovala jsi i studium v Praze? Jsi v kontaktu s produkčními z DAMU? A uměla bys díky tomu srovnat studium produkce na DAMU a na JAMU?

Studium v Praze jsem nezvažovala, jsem původem z Olomouce a Brno mi velikostí úplně vyhovuje. V kontaktu s produkčními z DAMU jsem byla jen při domlouvání věcí na ENCOUNTER nebo Zlomvaz. Ale díky za otázku, probereme naše zkušenosti na Zlomvazu u piva?

Společně s dalšími fakultami AMU se JAMU stala součástí iniciativy Ne!musíš to vydržet, jejíž činnost zahájila performance studentek DAMU dnes už téměř před rokem. Sleduješ průběh celé kauzy? Týkají se její body i ateliéru produkce? 

Kauzu jsem samozřejmě zaznamenala a dlouho ji sledovala. Naše fakulta hned několik takových problémů řešila a my jsme měli pocit, že se to našeho ateliéru netýká. 

V průběhu zimního semestru, možná pod vlivem nedávných událostí, jsme si začali více všímat, co je náplní výuky a jak s námi někteří pedagogové (mimo náš ateliér) jednají. Setkali jsme se s dehonestací našeho oboru ze strany pedagoga, s opovržlivým jednáním a neadekvátní náplní výuky. Problém jsme se rozhodli řešit a díky naší iniciativě bude mít budoucí druhý ročník jeden konkrétní předmět zařazen pouze jako volitelný. Umělecké prostředí je na podobné problémy extrémně náchylné. Snažím se situaci vnímat vždy pragmaticky, ozvat se tehdy, když je to opodstatněné a smysluplné.

Je pro tebe divadlo relaxem? Musíš si od něj někdy odpočinout?

U představení cizího souboru mi pořád v hlavě běží produkční pohled („aha, pouští tuhle hudbu, kolik je asi stála práva“ apod.). Ale to neznamená, že si u divadla neodpočinu. I ve stavech blízkých vyčerpání si snažím připomínat, proč jsem se divadelní produkci rozhodla studovat: protože miluju divadlo.

Co je pro tebe odpočinkem a jsi ho vůbec schopná? Vydržíš během něj neodpovídat na maily?

Práce produkčního není jako práce nějakého úředníka, který ráno přijde do kanceláře, pracuje osm hodin a pak odchází s pocitem, že na práci může až do dalšího rána zapomenout. Lidé pohybující se v kultuře (a nejen oni samozřejmě) existují v neustálém stresu z toho, že by „měli dělat víc“. Více číst, více se rozvíjet, více se učit jazyky, začít nový projekt, ujmout se iniciativy tady a támhle… I když si nakrásně odškrtáte celý denní to do list, vždycky víte, že práce zdaleka není u konce. A s tímto pocitem se velice těžko relaxuje. Mně osobně nejvíce pomáhá změnit prostředí, odjet z Brna a nechat v něm všechny úkoly, ať si chvilku žijí vlastním životem beze mě. 

Vytvořila sis nějaké rituály, které praktikuješ i během pracovní doby? Např. si k práci kupuješ něco sladkého nebo při ní posloucháš hudbu atd.

Cíleně jsem si rituály nevytvářela. U učení poslouchám hudbu. Náš ateliér, teď myslím moje spolužačky, se kterými se s humorem vzájemně oslovujeme „kolegyně“, má své vlastní rituály. Mám ráda momenty, kdy některá z nás přijde a řekne, že si dramaturg vymyslel program ve formě origami labutě a pak všechny sedíme a solidárně skládáme. Nebo když společně sedíme nad rozvrhem školních místností a marně se snažíme najít volný prostor pro projekt jedné z nás.

Vraťme se nakonec k inscenaci, kterou na festival přivážíte. Jakým způsobem podle tebe koresponduje s tématem festivalu a proč bys divákům doporučila na její představení zajít?

Díla Roberta Musila Muž bez vlastností a Zmatky chovance Törlesse, která stála na začátku projektu, mají pověst knih, o kterých všichni vědí, ale nikdo je nečetl. Naše inscenace je velmi volnou adaptací těchto děl, vypráví o kolektivu mladých lidí žijících v dusivé atmosféře prestižního internátu. Každá postava si řeší své vlastní téma, svou identitu, své démony, svou duši. Můžete se chytit jednoho z příběhů a prožít ho s postavami od začátku do konce. Já sama jsem představení viděla mnohokrát a pokaždé mi dalo něco úplně jiného. Komu nesedne téma, věřím, že si alespoň užije vizuální stránku inscenace. Poznámka produkční: na scénografii bylo použito 1800 metrů hodinového ocelového řetězu s mosaznou povrchovou úpravou…