Jiřina Bartoš
V pomyslném kritickém žebříčku bych dala včerejší akci tak tři hvězdičky z pěti. Určitě ne „na vlastní nebezpečí“, ale ani „nenechte si ujít“. Začátek byl dost krušný. Na letošní Zlomvaz bych totiž normálně ani nepomyslela, kdybych nedostala exkluzivní pozvánku od pořadatelů festivalu, abych si přijela napsat nějaký ten textík. Navíc mi hvězdné konstelace naznačovaly, že bych měla po dlouhé době opustit svoji komfortní zónu a vyjít mezi lidské bytosti. Sice mi to narušilo zkoušení ve Zlaté kapličce nové inscenace Mahábhárata z pera staroindického Vjásy, ale co bych neudělala pro tak krásné duše z divadelního prostředí.
Od mých nejbližších jsem slyšela, že letošní Zlomvaz stojí za to, a tak jsem se rozhodla alespoň na pomíjivý okamžik opustit prkna, co znamenají svět, a vrátit se na svoji alma mater, moji milovanou DAMU. Když jsem o tom říkala kartářce, několikrát mě výklad čertových obrázků přesvědčoval o tom, že bych sice měla někam vyrazit, to ano, ale opravdu ne na DAMU. Rozhodla jsem se to ale ignorovat, takže jsem si do kabelky pro jistotu přihodila své nejoblíbenější kameny pro štěstí – růženín a citrín – a vyrazila vstříc víru velkoměsta.
Když jsem ale dorazila před budovu DAMU, došlo mi, proč mi karty vycházely tak, jak vycházely. Vincent. Ten zpropadený Vincent. V momentě, kdy jsem ho spatřila, lekla jsem se tak moc, že ze mě málem vypadlo Yoni vajíčko. Začala jsem si ale v hlavě opakovat svoji klasickou mantru – „Já jsem žena, jsem bohyně, jsem potomkyně žen z Lemurie, já jsem žena, jsem bohyně, jsem potomkyně žen z Lemurie…“ a tak dále. Prošla jsem kolem něj a zamířila konečně na střechu DISKu, kde se scházela většina současných studentů a studentek.
Od svých známých jsem slyšela, že se mohu těšit na staroindickou hudbu plnou vášně a pozitivní energie. Co se mi ale dostalo, byla kapela pojmenovaná Holinky. Hrála hudbu, které jsem moc nerozuměla. Vystupující ani nebyli oděni do penízkových šátků, což bych jim tedy na příští vystoupení určitě doporučila. Nezvládla jsem se na ně delší dobu dívat, a proto jsem odešla. Navíc vedle mě po celou dobu postával Vincent, který vypadal, že se každou chvíli rozbrečí nebo ukouří k smrti. Na jeho chybějící žlutou barvu v auře jsem opravdu neměla náladu. Musím však podotknout, že scénografické řešení uskupení Holinky bylo velice funkční. Začalo mě ale škrábat v krku a cítila jsem, že na mě něco leze, a tak jsem se odebrala do redakční místnosti zapít ivermektin.
Dalšími pány na holení byl spolek Laura a její tygři. Nebo alespoň to jsem si myslela. Opravdu jsem se těšila na animální promenádu se slečnou Laurou v čele. Tygr ussurijský je totiž zvíře, ze kterého jsem se reinkarnovala v člověka, a tak jsem doufala, že se mi konečně dostane toho pravého ořechového. Navíc ženská chovatelka tygrů? Co může být silnější. Později jsem se ale dozvěděla, že se skupina performerů jmenuje Tygroo a se zvířaty nemají nic společného. Asi jsem si vygooglila špatnou kapelu.
Měla jsem stále větší a větší nutkání odejít, ale neustále jsem si opakovala, že musím zůstat až do posledního diskžokeje, který měl kvůli technickým problémům hodinu a půl zpoždění. Asi to tak ale mělo být. Když začal DJ šatysvlečkou hrát, bosou nohou se mi podařilo šlápnout na střep. Neměla jsem u sebe zrovna žádný léčivý kámen. Pokusila jsem se jít ještě nasát energii z květináčů rozprostřených po střeše DISKu, ale narazila jsem pouze na nedopalky od cigaret.
Tvůrci k uskutečnění svého záměru zřejmě našli ten správný klíč. Můj večer byl však osudem rozcupován na cucky. Večírek by se mohl pyšnit snad jen slušnou scénografií i mobiliářem, který věrně připomínal wellness centrum. První akce Zlomvazu si vzala mou osobu na paškál, ale to už mi říkala i má kartářka. Na příští akci budu muset přibalit více minerálů!