Jedinou cestou je společný dialog

Pane ombudsmane, vy jste byl do své funkce zvolen asi před dvěma měsíci. Co jste zatím za tu krátkou dobu ve svém úřadu stihl udělat? 

Pracovněprávní vztah vznikl k 1. květnu, takže zatím neuběhl ani měsíc. Přijetí ze strany vedení fakulty bylo velmi vřelé, všichni mi vycházejí vstříc a vyhovují mým přáním a potřebám. Seznamuji se postupně s fakultou – prostorem i jednotlivými katedrami – a přirozeně i se studujícími. Na Zlomvaz se moc těším, věřím, že tam uvidím studentky a studenty naživo při jejich práci a tvorbě.

A jaké jsou vaše plány v nejbližší i vzdálenější době?

Domluvili jsme se s vedením fakulty, že bych měl přes léto připravit plán činnosti na příští akademický rok. Nebude to nic tajného, určitě to bude viset na webových stránkách. Jednou z věcí, které budou páteří mé činnosti, bude vyřizování jednotlivých podnětů, které mi budou chodit od studujících nebo zaměstnankyň a zaměstnanců. To bych chtěl ještě zdůraznit: že podnět ke mně může podat kdokoli, kdo tady studuje nebo pracuje. A potom bude ta část vzdělávací či preventivní, chci se ve spolupráci s katedrami bavit o tom, jakým způsobem můžeme rozvíjet etickou kulturu na DAMU. Takže organizace nějakých seminářů a workshopů.

Mimochodem, co přesně děláte v Kanceláři veřejného ochránce práv v Brně?

Dělám tam právníka na odboru ochrany práv osob se zdravotním postižením. Tam se věnuji tomu, jak Česká republika chrání lidi s postižením ve specifických oblastech: zaměstnání, vzdělávání a v oblasti přístupnosti. Protože když lidé s postižením chtějí třeba cestovat nebo nakupovat, čelí mnohým překážkám.

Jak sledujete a vnímáte kauzy na ostatních fakultách a školách? Mám na mysli třeba iniciativu Nahlas na FF UK nebo Ne!musíš to vydržet na FAMU.

Mám oči otevřené a uši nastražené, naslouchám, snažím se porozumět tomu, co se děje – ať už na úrovni jednotlivých příběhů, nebo celých vysokých škol. Myslím, že zažíváme takový kvas, kdy vycházejí na povrch věci, o kterých se dlouho nemluvilo nebo nebyly natolik veřejné, protože lidé nebyli mentálně připraveni vyjít s tím ven nebo činit nějaká opatření. Takže já to vnímám jako velkou příležitost, i když vím, že to jsou velmi těžké příběhy, a to nejen pro ty, kdo jsou jejich protagonisty a přímo je zažili, ale i pro ty, kteří k nim mají nějakou reflexi. Je to takové nastavené zrcadlo a myslím si, že jedinou cestou je společný dialog všech, kteří se akademického života účastní, a zjistit, jak předejít tomu, aby podobné situace v budoucnu nastaly. 

Když srovnáme DAMU s ostatními školami – je podle vás v oblasti mezilidských vztahů něčím specifická? 

Určitě ano. Třeba na právech nejsou tak malé kolektivy jako na DAMU. Tady je v ročníku třeba deset lidí, na právech nás bylo pět set. Což znamená, že tady je těžší vyjít se svým příběhem ven, něco sdělit, někde si stěžovat nebo se poradit. Hned může být jasné, kdo si stěžuje, takže tu hrozí větší riziko viktimizace nebo nějakého odvetného opatření. Specifické je i to, jak jsou umělecké vysoké školy navázány na umělecký život, na angažmá jednotlivých lidí v divadelních souborech. To na právech také není, tam máte širší pole působnosti. A dále je to velmi silné prožívání emocí, které k divadlu patří, kreativity i překračování hranic tělesnosti.

V čem je z hlediska péče o duševní zdraví DAMU napřed před ostatními školami?

Nemám úplně vhled do chodu ostatních vysokých škol, ale myslím si, že samotná možnost mít tady školního psychologa, který zdarma poskytne tři intervence, je velký pokrok a benefit. A i to, že Zlomvaz chce toto téma nějak uchopit, je super. Myslím, že na právnických fakultách něco takového není, tam je obrovský tlak na výkon a práce se sebou samým se tam podceňuje. Covidová pandemie nás naučila vnímat lépe sebe i své potřeby a říkat si, co potřebujeme, abychom se cítili dobře. 

A na čem by měla DAMU ještě zapracovat?

To ještě nemám přímo zodpovězeno, odpověď na tuto otázku asi nedám vašim čtenářkám a čtenářům teď, ale třeba až v září, kdy představím svůj plán činnosti. Ten bude i mým komplexnějším obrázkem, kde teď DAMU je a kam by mohla směřovat. Takže to nechejme otevřené.

Studoval jste i teorii a dějiny divadla, proč jste se nakonec rozhodl pro práva?

Dělal jsem dvě fakulty najednou – právnickou a filozofickou, kde jsem kromě teorie a dějin divadla studoval i španělštinu. A po bakaláři jsem si tam nechal jenom tu španělštinu, ale diplomku jsem psal o španělském divadle. Bylo to asi dáno tím, kdo mě v té době formoval a koho jsem potkal. Není tajemstvím, že v době mého studia nebyla katedra divadelní vědy v Brně v úplně dobré kondici, probíhaly tam vnitřní souboje o jejím směřování. Také jsem měl pocit, že španělština nebo právo mi může dát více pro mé budoucí uplatnění. Divadelní vědu beru jako něco, co mě vždycky bavilo, a sám se považuji spíš za poučenějšího diváka než za znalce. Ale i v právu je spousta možností pro divadelní performanci, třeba povolání advokáta, soudce nebo státního zástupce vyžaduje herecký um nebo přesvědčovací techniky. Myslím si, že pokud jde o zastávání konkrétních rolí, jsou právníci zároveň i „herci“. 

Vzpomenete si na svůj největší divadelní zážitek za poslední rok? 

Teď o víkendu jsem byl v Londýně a viděl jsem tam muzikál Hamilton. To mě úplně odzbrojilo. Nejsem žádný velký fanoušek muzikálů, ale tenhle mě svým zpracováním i tématem rovnosti a rovných příležitostí velmi oslovil. To byla pecka, to mě uchvátilo.

A máte nějaká oblíbená česká divadla?

Především bych rád do divadla chodil mnohem víc. DAMU mě k tomu přímo motivuje. Pokud jsem v Brně, rád zajdu do Husy na provázku, do HaDivadla nebo do Národního divadla v Brně, hlavně na operu a balet. V Praze do Dlouhé… A teď jsem si koupil lístky na Ibsenovy Přízraky v režii Jana Nebeského. Na to se taky těším. Neřeším moc žánr, spíš dostupnost a čas. 

Věnoval jste se někdy divadlu i profesně? Pracoval jste třeba v nějakém divadle nebo podobné instituci?

Ne, nikdy. Jen jsem asi do osmnácti let hrál amatérské divadlo v Ostravě. Ten soubor se jmenoval – možná ještě existuje – Dividlo. Chvilku jsme hráli i s Robertem Miklušem v adaptaci jedné z povídek Boccacciova Dekameronu.  

Jakým způsobem nejraději relaxujete? 

Těch věcí je spousta. Největší relax je pro mě nedělní dopoledne v posteli se čtečkou a dobrou kávou. Velmi rád plavu, třeba v Brně v bazénu na Kraví hoře. A potom moc rád tančím argentinské tango, to mě pohltilo, navíc miluji tu hudbu.

A je nějaký způsob relaxace, který byste doporučil studujícím na DAMU?

Hlavně si myslím, že každý by si měl dát oraz. Poslední dobou se na nás valí hodně věcí, čelíme různým výzvám. Takže zastavit se, nadechnout se, zaposlouchat se do sebe, nebrat se moc vážně, vyspat se, najíst se, jít na čerstvý vzduch. A mít kolem sebe dobré lidi.