WHY AREN’T YOU MAD?

Představení o kumulaci hněvu a potřebě vyjádřit jej navenek. Od malička jsme učeny, že hádky jsou špatné a projevy agrese na veřejnosti jsou nepřípustné. Jakým způsobem je od nás jakožto od žen očekáváno, že se se vztekem vyrovnáme? Vnímá společnost opravdu tak rozdílně, když se porvou dva muži nebo dvě ženy? Jak moc jsme skutečně za hněv odsuzovány? Dvě performerky, které se nedovedou rozzlobit, se pokouší skrze řadu situací rozřešit záhadu toho, jak se zdravě na*rat…

Johana:
„Nikdy nejsem naštvaná. Není důvod. Navíc se to nehodí. Občas mám ale nutkání jen tak řvát. Co by si o mě lidi pomysleli, kdyby mě slyšeli? „Má slabou chvilku.“ „Přerostlo jí to přes hlavu.“ „Měla by se naučit tyhle tendence kontrolovat.“ .. Co když hněv naopak může posloužit jako nástroj k lepšímu pochopení sebe sama? Je opravdu naší slabinou? Jak moc nám neustálá sebekontrola škodí? Můžeme pro sebe vytvořit místo, v němž budeme schopni pracovat s hněvem jako s bytostí hodnou existence?“

Eliška:
„Vztek a hněv nezažívám moc často. Jsem možná moc tolerantní. Nebo vztek potlačuji, a jen si představuji sama sebe, jak bych se chovala, kdybych otevřela pusu. Vztek a hněv mám spojený s hádkou, křikem, násilím a hrubými slovy. Nechávám se porazit. Tyhle situace nemám ráda a tak je radši s ledovým srdcem přijímám a čekám, až se dotyčná osoba  vykřičí. Až jí vlastně začnu lehce pohrdat, protože si myslím, že se věci mohou vyřešit v klidu a bez emocí. Jsem flegmatická? Je tohle ale správný přístup? Nechci se radši vědomě rozhodovat a vyhodnocovat situace podle toho, co je vhodné?“

A performance focusing on accumulation of anger inside us and the need to manifest it to the world. We’ve been brought up to believe that having an argument is not okay and showing any sign of aggression in public space is inadmissible. In which way is a woman expected to deal with rage? Does society really feel that different about a fight between two women and between two men? Just how much are we being denounced for feeling and expressing anger? Two performers, unable to get mad themselves, set out on a journey to find out how to get pi**ed off in a healthy way.

Johana:
„I am not angry. There is no reason to be. Á propos, it’s not eligible. But sometimes I feel the need to just scream out loud. What would people think if they heard me screaming like that? „Oh, she’s having a weak moment.“ „She was unable to retain herself.“ „She should learn how to control her tendencies.“ … What if anger could actually serve as an instrument to understand ourselves better? Is it really our weakness? Just how much does day-and-night self-control prove to be dangerous for us? Are we able to create a safe space where we’d be able to work with anger as if it were a creature worthy of existence?“

Eliška:
„I don’t experience rage and anger very often. Maybe I am way too tolerant. Or I am suppressing my anger on the inside and I just imagine myself doing whatever I actually feel like doing. I draw together anger and rage with arguments, screaming, violence and harsh words. Letting myself be defeated. I don’t like these situations, so while I accept their inevitability, I choose to simply wait till the other person cools down. On that note I even start to condemn them for not being able to resolve conflicts without emotions being involved. Am i flegmatic? Is this the right approach? Would I rather consciously decide and evaluate situations based on what is suitable at a given moment?“

Autoři, režie, choreografie, obsazení: Johana Panenková, Eliška Švecová