Vidíme v tom pořád smysl

Kateřina Stündlová

Vladimír Novák je vědecký pracovník a odborný asistent na KALD DAMU, pedagog režie a divadelní antropologie v rámci studijní specializace Divadelní tvorba ve specifických skupinách. Je tvůrcem a garantem stejnojmenného projektu (dříve Divadlo jako socializační možnost), který je realizován od roku 2000 v Zahradě, poskytovateli sociálních služeb Kladno. V roce 2003 založil uskupení Divadlo 4XPĚT, které se později přejmenovalo na Divadlo Vzhůru nohama. V současné době se ve své umělecké činnosti věnuje převážně integračním divadelním aktivitám s lidmi s mentální retardací. Vydal několik publikací, např. Výtvarná tvorba lidí s postižením – na hranici mezi uměním outsiderů a art brut. Dramaturgicky a režijně spolupracoval s Divadlem Continuo, Divadlem Nablízko, Divadlem Lampion a Středočeským divadlem Kladno. 

Jak vzniká inscenace s lidmi s mentálním postižením, s nimiž hrajete divadlo? Je to tak, že Vy přijdete s nějakým námětem a ten dohromady zpracováváte?      

(smích) To je na hodně dlouhé povídání (rozhovor jsme museli o více než polovinu zkrátit, pozn. redakce). Máme studenty ze všech kateder, nejen z KALD, což je skvělé. Za poslední rok, asi tou situací, která byla a pořád je kolem nás, se studenti přiklání k sociálním tématům a zájmu o tuhle problematiku.

Herec s postižením si špatně zapamatovává text a my nechceme memorovat. Pro nás je strašně důležitý ten proces, protože chceme, aby si všechno zažili, zakusili a dostali i ten text do nějaké tělové paměti nebo do toho, nebo do toho, že jsou schopní si, byť opravdu jen pár stránek, pamatovat po celou dobu, co se inscenace hraje. Teď hrajeme Herkula, který je na motivy Matěje Kopeckého, slavného lidového loutkáře. Zítra hrajeme po půl roce a vím, že si dáme hodinovou zkoušku před představením a kluci to prostě zvládnou, protože text vzniká během zkoušek nebo přípravných workshopů a dost často v tom mají i autorský podíl. 

Jak takový proces začíná a jaké má „fáze“? 

Proces zkoušení inscenace zahajují výtvarné workshopy. Ty nám můžou – ve chvíli, kdy už máme téma předem dané – ukázat na bohatost a pestrost cest, kudy se ubírat v daném tématu. Je pro nás důležité, že v podstatě jednak herec s postižením, ale i student nebo profesionální herec, se dokáže skrze výtvarnou tvorbu přiblížit nejen tématu jako takovému, ale parťákům, spoluhráčům nebo spoluhercům ve skupině. A vedou se nad tím debaty, rozpravy i dialog, který nám právě otevírá i to samotné téma a dává nám bohatý materiál pro vznik (divadelních) situací, které můžeme dál rozvíjet. 

My si spíš připravíme záchytné body, nějakou konstrukci. Během zkoušení vyžaduji mít k ruce dramaturga na téměř 90 % zkoušek a nejlépe i výtvarníka – aby všechno vznikalo v týmu, protože jeden člověk není s to ty věci pochytit, zaznamenat. I když si to nahráváte na kameru, tak to není možné. Je potřeba, aby realizační nebo tvůrčí tým nebyl o jednom člověku, ale o více lidech, kteří se navzájem během zkoušení podporují, jsou schopní se podržet a vyjít si vstříc. A takhle chci, aby fungoval i tým herců nebo hráčů, to už je jedno, jak jim říkáme. Vše se odvíjí od dramaturgie, ale ve výsledku text není tím hlavním. Je to takový syntetický tvar, který není nikdy ukončený, ale který se neustále vyvíjí v čase tím, jak se hraje, a pokaždé je to jiné.      

Co všechno ovlivňuje herectví herce s mentálním postižením? 

Záleží to na tom, kde se hraje, jací jsou tam lidé, jak vstřícné je to diváctvo, počasí, jak se kluci vyspí nebo jestli jsou naštvaní na svoje holky, protože samozřejmě zažívají své vztahy. To jsou všechno faktory, které to hrozně ovlivňují, a každé představení je úplně odlišné, má jinou atmosféru, jiný náboj, i když tam vizuálně vidíte dost podobné věci. Loutku nezměníte, scénu nezměníte, kostýmy taky ne. Ale tím nábojem a atmosférou je to dost rozdílné. Což je zajímavé pro ně, pro nás i pro diváka. Kdyby herci s mentálním postižením dokola memorovali text a kdyby představení byla pořád stejná, tak je to nebaví. Vykašlali by se nám na to, nebavilo by je to, a proto se každé zkoušení snažíme vymyslet tak, aby bylo jiné – aby se pracovalo s jinými loutkami, s jinými prostředky, za jiných podmínek a tak dále. Takže je pro mě vždy obrovský úkol vymyslet to, aby je to zaujalo hned od začátku a nemuseli jsme je nutit do práce, i když v našem případě se stává dost často, že nutí do práce oni nás. Dva měsíce se nevidíme, nezkoušíme a už mám telefon, kde jsem, kdy přijedu a kdy začneme něco dělat. 

Studijní specializace Divadelní tvorba ve specifických skupinách vznikla v roce 2014. Mohl byste přiblížit, v čem je specifické studium této specializace a zda od jejího vzniku sledujete, že by si prošla nějakou výraznou proměnou? 

Do roku 2014 tato specializace nebyla. První rok jsme měli asi 24 studentů. Ze všech oborů, ročníků, kateder. Bylo to docela náročné, ale protože po tom byl takový hlad, tak jsme řekli, že to zvládneme. Je to víkendové a je to nad rámec studijních povinností, takže musíme vycházet z toho, že jsme praktici. Nejsme žádní teoretici, ale samozřejmě nějakou teoretickou základnu se studentům snažíme předat, protože jestliže se to týká i výzkumu, tak teoretická reflexe a analýza je nutná a nás to baví. Ale hlavní náplní té specializace je praktická zkušenost, což je v rozvrhu studentů, kteří jsou od rána do večera na DAMU, složité, a tak jsme se uchýlili k víkendovým workshopům. Zájem je tím pádem větší, protože studenti vědí, že se to dá nějak realizovat a nepřijde vniveč jejich týdenní snažení ve škole. Od prvního roku máme v průměru 4–7 zájemců ročně. Od bakalářského až po doktorské studium, z různých kateder. Máme semináře, které jim umožní se trochu zorientovat v téhle oblasti, jelikož většinou nemají předchozí praktickou zkušenost. Jezdíme buď do konkrétních sociálních zařízení, s kterými spolupracujeme, nebo si beru herce z Kladna nebo ze Suchomast na DAMU nebo do Rynholce, kde máme takovou základnu Divadla Vzhůru nohama a je tu rynholecký festiválek, který děláme mnoho let. Setkávají se mimo ta sociální zařízení. I pro herce s postižením je daleko výhodnější a svobodnější vycestovat mimo to zařízení.

Jaký je v současnosti o Divadelní tvorbu ve specifických skupinách na škole zájem? 

Během posledních dvou let nastal zlom a v letošním roce máme 17 studentů. Je to pro studenty zajímavé, protože se setkávají skrze různé katedry – mají různé pohledy na divadlo a zkušenosti. Letošní skupina studentů pracuje s herci z kladenské Zahrady, kteří s námi pracují přes těch 20 let, takže už jsou takoví otřískaní. Setkávání je o tom, aby si student specializace vyzkoušel, jakým způsobem je možné pracovat ve specifické skupině za využití výtvarných principů, práce s loutkou, práce s maskou, skrze pohybové dovednosti a hudební, rytmické workshopy. Ty jsou pro nás také důležité, spousta herců ze specifické skupiny má schopnosti, jako například ovládání různých hudebních programů. To se nám ukázalo například u zkoušení Perpetuum mobile, kdy jeden z herců ovládal skrze tablet celou scénu, bylo to zajímavé. U každého zkoušení se nám objeví dovednosti, o kterých jsme nevěděli nebo jsme netušili, že je mají. Specializace je zacílená na to, aby si student DAMU (potažmo AMU) prošel komplexním procesem dovzdělávání nebo nadstavby vzdělávání k tomu stávajícímu a byl schopný vést nějaký sociální projekt – v našem případě spíš sociálně-umělecký projekt – a byl schopný udělat workshop nebo nazkoušet inscenaci za využití různých prostředků. 

Vrátím se ještě k textu jako takovému. Říkal jste, že někdy inscenujete i známé hry např. od Shakespeara, což jsou texty, u nichž je náročná analýza a interpretace často i pro profesionály. Jak přibližujete tyto texty hercům ze specifických skupin? 

Ve spolupráci s dramaturgyní Kateřinou Šplíchalovou se snažíme vždy najít všemožné zdroje, které bychom jim mohli zprostředkovat. To znamená od animovaného filmu přes ukázky nebo záznamy různých inscenací po různé zkrácené varianty nebo verze textů, třeba svatojánských snů. V podstatě si uděláme takový brainstorming. Takovou až databázi materiálů, řekněme. A na základě toho jedeme na první setkání, jehož cílem je pokusit se předestřít téma. Je to tak, že vždy text nebo to téma nějak vyplyne. Když jsou to autorské věci, tak workshopy cíleně míří k tomu, abychom se na jejich základě dobrali dvou, tří témat, a potom nám vzniká text během zkoušení.

V Brně funguje Divadlo ALDENTE, na JAMU existuje Ateliér výchovné dramatiky pro neslyšící, u jehož zrodu stála Zoja Mikotová, která je s ním úzce spjata. Spolupracujete nějak s těmito brněnskými či jinými divadelními projekty, které pracují se specifickými skupinami, nebo sledujete jejich tvorbu? 

Snažíme se ve spolupráci se Zojou Mikotovou, Jitkou Vrbkovou, s Divadlem UJETO, které v České republice už taky funguje nějaký pátek, vytvořit platformu, která by nějak stabilizovala celé specifické divadlo a ukazovala, že to pořád má nějaký smysl. Nejenom pro herce s postižením, ale pro společnost jako takovou. Pořádám každoročně výzkumné sympozium, kde se také všichni potkáváme, takže víme o své práci, o svých záměrech, o svých grantech. Radíme si v rámci výzkumu, který se snažíme rozvíjet, ať je to Zoja Mikotová s Veronikou Broulíkovou v Ateliéru VDN, nebo Jitka (Jitka Vrbková z Divadla Aldente). Teď už jsou navíc Ateliér VDN a Divadlo Aldente spojené. Je to vzájemná pomoc a povzbuzování se. Se Zojou Mikotovou vznikla i společná výstava v Chrudimi v Muzeu loutkářských kultur. 

Vraťme se nyní trochu k festivalu Zlomvaz, v rámci kterého vyjde i tento rozhovor. Tématem letošního ročníku je wellness. Co si představíte jako první, když Vám někdo řekne toto slovo ve spojení s divadelním prostředím potažmo festivalem? 

(smích) Čekal jsem, kdy tahle otázka přijde. Trochu jsem se ještě zamýšlel nad tím, proč wellness, proč tohle téma. Ale samozřejmě ho vítám. Ještě mi tam chyběl udržitelný rozvoj.

Celý proces tvorby je wellness. Opravdu to čítá aktivity od výroby a zapojení všech do aktivit, které se týkají vzniku inscenace. A pak samozřejmě největší wellness jsou ty festivaly, které pořádáme v Rynholci ve staré stodole, ve staré kouzelné zahradě. Je to takové příjemné setkání, snažím se to držet v rodinné atmosféře. Honza Čtvrtník dělá Menteatrál v Neratově. Neratov jako poutní místo má zajímavou energii, teče tam Orlice. Pro nás, byť tam jedeme hrát nebo tam máme povinnosti, je to takový odpočinkový výlet s pročištěním hlavy v lesích a horách. Všechny svoje studenty nabádám k tomu, že když už nemůžou a mají toho moc, ať jedou do hor a prchají do lesů, protože les je asi nejlepší lék na jakékoli bolesti duše, srdce a nevím čeho všeho.

Pro nás je wellness tohle, celá tato aktivita. Vidíme v tom pořád smysl. Neustále opakuji studentům – a možná už jsem s tím otravný – že jestliže ve své práci, činnosti, životní cestě nevidím smysl, tak to prostě nemám dělat. Když mě to nenaplňuje, nenaplňuje to potom ani ostatní. Podepisuje se to jak na psychosomatické stránce věci, tak i skupině jako takové. Jestliže skupina nefunguje v nějaké libé atmosféře, tak to pak nemá smysl. A jestliže nevedu smysluplný dialog se spolutvůrcem, spoluhráčem, spolupartnerem, tak se nedoberu ničeho. 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.