Kdo byl Hitler a kdo je dnes?
Inscenaci textu Arnošta Goldflama Doma u Hitlerů přivezli na Zlomvaz absolventi a studenti bratislavské VŠMU. Celá produkce stojí na kvalitě původního textu, který se skládá z šesti oddělených epizod, jednoaktovek. Opakování stejného přístupu ke všem částem postupně přestává i přes dobré herecké výkony bavit. Inscenace zůstává zásadně textová až do konce, jako by měli autoři panický strach z jakéhokoliv zásahu nebo doslovného nedodržení scénických poznámek.
Text samotný klade na herce velké nároky. Kombinuje různé jazykové vrstvy, ve střihu postavy nutí k absurdnímu jednání. Všem mladým aktérům se povedlo vystavět skvělé, a především velmi zábavné charaktery. Nejlépe si vedli představitelé hlavních postav Adolfa Hitlera (Dániel Szebellai) a Evy Braunové (Kristína Spáčová). Přestože jsou již v textu mohutně typizované, mají až neuvěřitelně lidskou povahu.
Satirická, tragikomická hra plná nadsázky a černého humoru nese i filozofický přesah. Nejvíce vynikne v poslední epizodě, během níž žije Adolf Hitler pod jménem Muňoz jako slavný malíř v Jižní Americe. Dániel Szebellai z polohy doposud šíleného Führera přepne do uvolněného postaršího muže, který už může v klidu zemřít, protože si splnil svůj životní cíl. A nebylo jím alespoň dočasné ovládnutí Evropy, nýbrž malířská kariéra.
Inscenaci nevyhovoval prostor Řetízku, který se pro aktéry někdy stával spíš překážkou než významotvorným pomocníkem. Doma na Slovensku se Doma u Hitlerovcov uvádí ve sklepních prostorech, jimž Řetízek neodpovídá ničím jiným než tmavou výmalbou. Docházelo tak k nepříjemným technickým problémům, ať už se týkaly práce s rekvizitami nebo pohybu herců po jevišti.
Tvůrci pracovali s výraznou hudbou, která inscenaci přinesla popkulturní nádech. Využili Williamsovo hlavní téma z Hvězdných válek nebo remix písně Bad guy od Billie Eilish. Obecně známá mainstreamová hudba připomínala, s jak obdobnou mírou „popkulturnosti“ vnímá dnešní společnost stvůry minulého století typu Hitlera či Stalina. Mají kolem sebe již jakousi mytickou auru, jejich jména znají i nejmenší děti. Všechny postavy Goldflamovy hry jsou již zároveň popkulturní figury, jež se stávají součástí vtipů, seriálů, umění, masové produkce.
Obecná karikovanost a zkreslenost postav – kdy druhou světovou válku někteří vnímají jako boj podobný tomu z Hvězdných válek nebo Hitlera samotného jako „bad guye“ Billie Eilish – se v inscenaci objevovala právě spolu s hudebním podkresem. Navzdory tomu, že takových chvil nebylo mnoho, působily velice silně. Nakonec však zůstaly promlčené.
I přes světlejší místa v inscenaci si myslím, že její divácký úspěch (alespoň během představení v rámci Zlomvazu silně zřetelný) se zakládá na kvalitě Goldflamova textu, nikoliv na využitých jevištních prostředcích. Text nepopírají a slouží mu. A to taky není málo.
autorka: Natálie Bulvasová
